Když se na nás, většinou jako malé děti plně závislé od svého okolí, valí těžké a nepříjemné okolnosti. Je na nás vyvíjen přílišný tlak a nároky, které nejsme schopni ustát. Když „nesplňujeme“ většinou choré nebo neadekvátní požadavky okolí, tak je to pro nás „život ohrožující“ situace. Ano tak to vnímáme.
V takových chvílích se zapínají naše instinktivní fyziologické reakce – utéct, zabít, zmrznout. O první dvě se pokusíme ale, jsme slabí (slabší) nebo závislí (nesamostatní) a nepřežili bychom a tak to nezafunguje.
Zbyde poslední reakce/strategie – zmrzneme. (děláme, že vůbec nejsme).
Zvířata se ze zmrznutí oklepou. Doslova. Umí to. Je to jejich přirozenost.
My lidi (a zvířata narozená v ZOO) jsme tuto schopnost ztratili.
Pak se v nás tato zmrznutí hromadí, až se z může stát to čemu odborníci říkají „postraumatický syndrom“.
O tom ale teď nepíšu.
Existuje ještě jedna strategie, která je podobná a která nám pomáhá takovým stresujícím a „životohrožujícím“ situacím předcházet nebo je brzdit, zvládat. Není až tak fyziologická a instinktivní ale zapíná se stejně rychle a samovolně. A taky funguje. Občas. Dočasně,…
Je to strategie „hodného kluka“ nebo „hodné holky“.
Sama o sobě tato strategie není ničím špatná nebo nevhodná. Problém nastává, když to je jediná strategie jak situace a okolnosti zvládat. Když se to stane jediným způsobem, jak se vztahovat ke světu.
Spočívá v tom (a v tom jsou hodní kluci a holky fakt dobří), že odhadujeme, co od nás okolí očekává a snažíme se to doručit. Zapřeme sebe, svoje pocity, svoje potřeby, svoje emoce, svoje vnímání situace, svojí pravdu, sebe a staneme se (při pohledu zvenku) přesně tím, koho naše okolí očekává. Jsme pro něj bezpeční, jsme přijatelní, jsme „hodní“.
Ovšem nejsme to my.
Jsme slabší než ve skutečnosti jsme. Jsme závislejší než ve skutečnosti jsme.
Jsme ve skutečnosti v prd….
V reálném životě to samozřejmě není (obvykle) tak černobíle hrozné. Je to složitější a pokud to chceme pro sebe rozklíčovat je nutné se tomu pověnovat. Pomalu, laskavě a trpělivě k sobě i okolí. V bezpečném, přijímajícím a podporujícím prostředí se to dá. Zmapovat si pro sebe kdy, kde a s kým tuto strategii automaticky a sobě na škodu používáme. Proč a co skrze ni chceme/potřebujeme OPRAVDU získat….a nešlo-li by to nějak jinak?…
Takže: Říkáš ano, i když chceš říct ne? Máš potíže ve vztazích? Nikdo tě neocení? Máš pocit jakoby na tebe Bůh zapomněl? Taháš vždy za kratší konec? Unavuje tě žít život podle přání druhých? Unavuje tě vůbec žít?
A je to jediný způsob jak umíš žít?
Proč se ti to děje?
Pravděpodobně trpíš „syndromem hodného kluka“.
Buď v klidu. Nejsi takový sám a neboj, dá se to změnit.
Dá se to léčit.
Návod, jak se syndromu hodného kluka zbavit a jak žít svůj život zase podle sebe se učíme v prezenčním výcviku „Přestaň být hodným klukem“.