Vztah jako zahrada

4.11. 2019735x0

Představte si, že máte zahrádku. Prostě jste se jednou pro ni rozhodli. Chvíli jste sice váhali, chvíli jste hledali, ale pak si ji pořídili. Je jedno, jestli je na vesnici nebo v zahrádkářské kolonii ve městě.

Prostě UŽ JI MÁTE.

Je vaše. Máte od ní klíče na kroužku.

Máte na ní papír – „doživotně” je vaše…

No a co teď s ní?

Měli jste pro ni nějakou vizi. Možná jste ji chtěli, protože si chcete pěstovat svoji zeleninu. Nebo trávník (trávu). Možná ji chcete zachovat takovou, jakou jste ji uviděli a zažili poprvé.

Možná jste tam chtěli sedět pod stromem a meditovat. Možná jste hledali místo, kde si můžete v klidu číst, malovat, háčkovat, bubnovat nebo sedět u ohně… Nevím. Cokoliv.

Tak jste si ji pořídili. Vy jste si ji pořídili a víte, jak má vypadat.

Vy víte, co vám má vaše zahrádka dávat.

Je to vaše zahrádka. Tak si s ní můžete dělat, co chcete nebo potřebujete.

Trochu vám to zkomplikuji…

Tu zahrádku nemáte sami. Máte ji napůl s někým jiným. Není tedy jen vaše. Ten druhý má tu stejnou zahrádku jako vy. Nejde to změnit. (Takový jsou pravidla. Jen spolu).

Dokonce ani nejde určit, kterou část zahrádky máte vy, a kterou má ten druhý. To by pak byly dvě zahrádky na jednom parcelním čísle a celé tohle psaní by ztratilo smysl.

Prostě jedna zahrádka a dva zahradníci.

(Je to jen myšlenkový experiment. Pokračujeme).

Možná máte společnou představu – řekněme zelenina v kvalitě bio, žádná chemie. Super. To je celkem snadný. Shodnete se. Vy jste silák, chlapák, budete rýt. Ten druhý silák není, bude plít. Oba budete zalévat. Úroda nebo neúroda se dělí rovným dílem. Furt super. Furt snadný. Jste ve shodě a doplňujete se. Zahrádka i úroda zatím jedna báseň.

Tak, a ještě to trochu zkomplikuji…

Máte moc práce v práci. Možná, protože jste nosil šéfovi „zeleninku ze své zahrádky”, tak vás povýšili. Máte víc peněz, víc povinností.

Ale ty peníze se hodí, pro zahrádku.

Plánujete se spoluzahradníkem koupit skleník. Taky chcete nechat vykopat studnu. Prostě každá kačka se hodí.

Máte moc práce v práci, a tak na zahrádku zbývá málo času. Už tam moc nechodíte. Už tam skoro vůbec nechodíte…je tam přece on, ten druhý. Radši budete vydělávat na ten skleník a studnu. On to spoluvlastník nějak dá.

Tak, a ještě víc to zkomplikuji…

Vyměnili vám šéfa. Prostě globalizace. Ten nový zeleninu nejí a vy ani žádnou nenosíte, protože na zahrádce jste nebyl ani nepamatujete. No a ten nový šéf vás vyhodil.

Najednou máte spoustu času a taky trochu velkou depku, a tak si vzpomenete na svoji zahrádku.

Tam přece bylo táááák krásně.

Zajedete tam, ale co nevidíte. Zahrádka, ooch!!!

Je pustá, neudržovaná, zarostlá, suchá. Všude kopřivy dva metry, koukol, lebeda, rezavé nářadí…po zelenině, pohodě, útulnosti ani památka.

KRÁSNÁ A ODLADĚNÁ ZAHRÁDKA TOTIŽ NENÍ SAMOZŘEJMOST.

Co se stalo? Nic. Prostě jste jen ZA-měnil priority. Zahrádku jste odložil na jindy. Upřednostnil jste práci v zaměstnání. Sice kvůli zahrádce (pamatujete – skleník, studna) ale “job” byl tou vaší prioritou. Ten váš kolega pěstitel, když viděl, že tam nechodíte, tak se sebral a šel se realizovat jinam. Na jinou zahrádku. Nestíhal, a ani už vlastně nechtěl rýt i plít sám.

Zahrádka se totiž musí udržovat. Sama se zahrádka nezryje, sama nevypleje, sama nezalije. Kdo se o zahrádku nestará, má ji zarostlou. Neútulnou. Neúrodnou. Opuštěnou.

Tak a teď si místo zahrádky představte váš partnerský vztah (manželství)…

…..

Proč „job” stavíme před partnerství???

(Často i před rodičovství (to je ale jiný příběh)).

Kolik času trávíme opravdu s partnerem? Myslím opravdu. Max pár hodin denně a víkend.

A kolik času trávíme prací („jobem“)?

Neříkám, že se nemá pracovat.

Jo, já taky musím platit složenky, a tak vím, jak to je obtížné být i v práci i na zahrádce.

Jestli to spíš ale nebude tím, že v práci nám řeknou, co a jak máme dělat. Jsou dokonce i školy, kde se učíme „jak pracovat” (třeba VŠCHT, UK, MUNI, …).

Na partnerství ale škol moc není (tedy já aspoň žádnou neznám). Tam musíme sami. Tam pak tápeme a protože nezdary (extra) bolí a hodně nám na tom záleží bojíme se udělat krok a (zase) chybu. A už ani neexperimentujeme. Vzory od rodičů a jejich rady, pokud vůbec byly nebo ještě jsou, tak jsou obvykle zastaralé, a tedy k ničemu.

(Já dostal radu „nech to vyhnít”, to se hodí tak max. na kompost, ne na zeleninový záhon mojí zahrádky. Ale i tak díky, tati.)

Patálie. Zahrádky zpustlé.

Práce (té jiné než v zaměstnání) jak na kostele.

Kde a čím začít? Co s tím?

Krok jedna: Odpovědět si pravdivě na otázku – co je pro mě důležité, důležitější, nejdůležitější?

Job nebo zahrádka, pardon vztah.

Krok dvě: Sebrat odvahu a pustit se do úsilí a aktivit na zahrádce, pardon na vztahu. Ne do práce v práci.

Krok tři: Odpovědět si (ano, zase) pravdivě na otázku – co je pro mě důležité, důležitější, nejdůležitější?

Jak bych to opravdu chtěl?

Krok čtyři: Pokračovat v práci na zahrádce.

A tak krok po kroku, jedině tak se dá zajistit pokrok.

A samozřejmě je potřeba to (alespoň občas) konzultovat a komunikovat a koordinovat se spoluzahradníkem.

To je ale taky velký téma.

Jo a místo toho „jobu” si můžete klidně dosadit nějaký sport, „koníček”, FB, pc hry, anebo taky svoji lenost a pohodlnost,… cokoliv, co je pro vás důležité.

Je to ale to nejdůležitější?

Co máte na prvním místě a proč?

Každý podle sebe.

(Každý ulehá, jak si ustele. V tom jsem liberál.)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů