Vojenský příběh k zamyšlení
o pravdivosti a autenticitě

Jeden příběh z dávných dob. Možná je to z nějaké knihy, možná z filmu. Já to slyšel vyprávět…

Jednou jeden generál se svojí suitou jel z nějaké inspekce u vzdálené jednotky v pohraničí. Jeli vlakem.
Příjemně vytopený vagón. Venku vlezlo, mlha, mrholení. V kupé příjemné teplo, na stole nádobí od večeře, mapy a papíry s výkazy…
Vlak zastavil na někde v lesích ztracené malé zastávce a generál, dva plukovníci a jeden major si vyšli na perón na cigaretku. Stojí kouří, sotva rozeznají nádražní budovu. Červený semafor se ztrácí v mlze. Vojáci kouří a v tom kolem nich prochází nějaký poručík asi v jejich letech, zasalutuje, pozdraví. 

Generál se něj podívá a říká:
„Martine, jsi to ty?“
„Jo. Ahoj. Nazdar..“.
„Jak se máš?“
„Ale to víš, jedu zrovna na dovolenou. Sloužím tady nedaleko u pohraničníků. Žena s dětmi je ve městě. Tak už se na ně těším.“…“A promiň musím běžet, za chvíli mi snad pojede autobus. Ahoj. Rád jsem tě viděl, rád tě uvidím. Zastav se u nás někdy“.
„Jo rád. Nebo až pojedeš na štáb stav se ty. Dáme kafe, zavzpomínáme“.
Potřásli si rukou a poručík zasalutoval zbylým důstojníkům zmizel v mlze a mrholení směrem k nádraží…

Vlak zapískal a pomalu se rozjel, generál a důstojníci nastoupili prošli uličkou a uvelebili se v kupé.
A když vlak zase drkotal po kolejích zeptal se major generála.
„A pane generále jestli dovolíte, můžu se zeptat, kdo to byl tam venku na peróně, ten poručík?“
„To byl kamarád Martin, známe se z ještě z vojenského učiliště. Bydleli jsme spolu na pokoji, měli jsme postele vedle sebe. Tolik jsme toho spolu zažili, tolik srandy tolik dobrodružství, průšvihů.. Byli jsme jako pravá a levá ruka, pořád spolu.“
„A jak je to možný pane generále, že vy jste generál, jezdíte na inspekce a ten váš kamarád je pořád (nevyslovené „jen“) poručík.“

A generál jen beze slova vytáhl z kapsy krabičku sirek a začal s ní pomalu otáčet u ucha a říká:
„Když si takhle chrastím sirkama u ucha, slyším moře cítím to teplo. Co slyšíte vy?“
A začal otáčet krabičkou u ucha zvědavého majora.
Major říká: „JO. Ano, ano, slyším moře. Úplně vidím ten příboj, ty divoké zpěněné vlny.“
Pak dal generál krabičku k uchu jednoho z plukovníků a říká: „A co slyšíte vy?“
„Já taky slyším moře a úplně cítím ten pach, tu vůni řas, škeblí a ryb.“
„A co vy kolego“. Ptá se třetího z důstojníků.
„Já když to slyším, tak úplně cítím to slunce na své tváři a vítr ve vlasech“.

Generál zastrčil sirky do kapsy a říká: „No a Martin vždycky říkal, že slyší jen přesýpající se sirky“. 

Pak se generál otočil k oknu a víc se s důstojníky nebavil…