Slyšeli jste o Jáchymovi? Co, on umřel? Ne, ožil!

30.10. 2023230x0

Jáchym se probudil jako obvykle. Bez budíku. Po spánku, který jako obvykle nebyl nic moc.. skoro byl rád, že už je ráno. Dneska to probuzení bylo do podzimního mlhavého rána. Takové to ráno, kdy je mlha, ale za ní je slunce a až slunce tu mlhu rozežene, bude krásný slunečný den… Vstal, došoural se do kuchyně ke kávovaru. Zmáčknul tlačítko, došel na záchod, cestou nakoukl do dětského pokoje. Žena ještě spala (s dětmi), děti taky. Láskyplně přikryl mladší odkopanou dceru, potichu zavřel dveře,.. a tak dále a tak dále, jako každý den. Před člověkárnou kus za Prahou sedl do auta a jel do ofisu. Auto nechával na P+R na konečné metra. Tam si taky koupil snídani a pak metrem skoro přes celé město. Jeho firma, tedy ta, ve které už asi 8 let pracoval v openspejsu se vloni přestěhovala do nových prostor a jemu to přidalo skoro 20 minut cesty. Tam i zpátky.

Cestou sjel na mobilu zprávy a sítě, moc nálady mu to nepřidalo, spíš naopak, prostě zvyk…

Vystoupil a skoro automaticky došel k eskalátoru, pak půjde kousek nahoru, 200 metrů přes park a bude v kanceláři. Tam si sní tu svoji smaženku a “ke strojům”, spíš k projektům a klientům…

Jáchym šel přes park, a v tom si všiml… a to se mu fakt dlouho nestalo. Že něco je jinak. Nevěděl úplně co, ale něco bylo sakra jinak. Vzduch nějak divně voněl, nebo možná nevoněl. Ani nevěděl jak to nazvat. Vzduch byl prostě chladný, svěží, vlhký…čistý. Nadechl se, rozpoznal tu vůni prvního spadaného mokrého listí a pak se to stalo.

Jáchym se zastavil. Najednou nemohl udělat ani krok dál. Prostě to nešlo. Už ani krok. Bylo to sakra divný. Nic mu nebylo. Vlastně mu bylo dobře. Cítil v nose a v plicích ten svěží vzduch. Viděl to světlo. Čisté světlo v čistém vzduchu. Ještě trošičku té mlhy bylo na nebi, ale jinak jen nádhera a svěžest. A tak jen stál jak socha. V jedné ruce pytlík se snídaní, v druhý tašku s noťasem a stál a dýchal…jedna tvář byla ve stínu a cítil na ní chlad a druhá ta osvícená sluncem příjemně hřála.
Zkusil udělat krok dál, ale fakt to nešlo. Jediné, co šlo bylo udělat jeden dva úkroky stranou a sednout si na lavičku…
Sedl si a seděl, a seděl a seděl.. do tváře ho hřálo slunce a stále cítil ten svěží vzduch a … a kolem chodili lidi. Jáchym jen koukal a dýchal…a byl.
Na chvilku ho napadlo, že asi umřel. Ale ne. Byl na živu. Dokonce víc, něž kdykoliv za posledních několik let. Dýchal a bylo mu vlastně blaženě….nezbylo mu nic jiného, než s tím být.

Jak tam tak seděl, a pomalu přicházel k sobě, došlo mu kde je, a kam vlastně jde….a udělalo se mu hůř. O dost hůř. Ta svěžest se vytratila a nahradil ji pocit na zvracení. Takový ten pocit, že by to mělo jít ven a buď to nejde nebo už není co. Dovláčel se nějak na autopilota do kanclu. Tu smaženku zapomněl na lavičce. Zalezl si v kanceláři na svoje místo, automaticky otevřel počítač. Civěl na přihlašovací obrazovku s prázdnými políčky pro jméno a heslo, a jemu běžel, bez ladu a skladu a jakékoliv logiky, celý jeho život za poslední roky….

Jak dělal pohovor do týhle firmy. Jak plánovali (a dělali) se ženou děti. Jak řešili bydlení, budoucnost,…jak byli na dovolených,…jak si říkal o povýšení a odměny a jak je dostával (a s nimi i víc a víc práce). Jak byl vyhlášen pracovníkem měsíce. Jak se opil a obtěžoval kolegyni na vánočním večírku. Jak nejel minulý týden se ženou a dětmi na výlet na řemeslný jarmark. Jak mámě umřel pes a zůstala sama a furt mu volala… prostě úplně úplně všechno.

Říká se, že když umíráme, proběhne nám před očima celý život. Jáchym ale neumíral a přesto se dělo to samé. Jáchym se probouzel, oživoval…

Bohužel mu ale taky došlo, co myslela žena tím, že “jí to s ním už tolik nebaví” a co to znamená “ty tady s námi nejsi” a proč už asi tři roky žena spí v dětském pokoji…prý kvůli dětem, kdyby se vzbudily. Ale jen kvůli dětem to asi nebude…

A taky, co znamenalo, když mu řekla, že se při milování s ním cítí jako by byla se šukacím robotem. Tehdy si myslel, že to je pochvala. Nebyla…a navíc už je to vlastně dost dávno, co se naposledy milovali.
Došlo mu všechno.

Nějak to ten den Jáchym v práci doklepal. Nějak na autopilota dojel pro auto a autem domů…
Lepší by asi ale bylo, kdyby nejel. Doma totiž nikdo nebyl. Bylo tam ticho a uklizeno, toho si dokázal jakž takž všimnout. Jinak byl v nějakém zvláštním transu…odpojení, ale vnímal to.

A taky našel v kuchyni na stole vzkaz od ženy. “Vzala jsem holky a jela jsem k mámě. Chvilku tu pobudem. Pomůžu jí tady se sklizní jablek. Ozveme se. Opatruj se. MT.” Jen ho v té otupělosti, ve které stále zas a znovu sledoval film svého nedávného života napadlo nemístné “Hmm, mohla to napsat eSeMeSkou”.

Jáchym nějak věděl, že za politicky korektní formulací bude asi jiná mesidž. Neudělal ale nic. Nevěděl, co by měl dělat…jen dýchal a když se zasnažil, tak to zachytil – stále cítil ten čistý svěží vzduch, aspoň trochu, a z toho mu vlastně bylo celkem dobře.

Něco snědl, a sedl si do tichého obýváku kam svítilo poslední slunce a jen koukal před sebe a dýchal a snažil se přes další a další klipy z “minulých let” neztratit tu vzpomínku na svěžest z rána, nešlo to. Ztratil ji… Nakonec, když už byla všude tma se jen svalil na sedačku a usnul divným spánkem.

Ráno zase sedl do auta zase jel na Prahu. Jel pomalu, ztěžka, tupě, jak v kocovině. Jeho tělo, jeho ruka, ale najednou hodila blinkr. Sjel na vedlejší cestu a pak na ještě jednu a nakonec na lesní. Dělo se to úplně automaticky, mimo Jáchymovi “kompetence”.

Inteligentní tělo, a možná duše, možná spolu, Bůh ví, převzaly kontrolu a dělaly věci a Jáchym jen koukal a byl s tím…rozum neměl sílu vzdorovat.

Jáchym si uvědomoval, že není v Praze, že není v práci. Že se, světe div se, prochází lesem a že je mu celkem dobře.

Došel tak až k jezeru. K pískovně. Tak trochu napůl při vědomí, napůl v tom transu seděl na břehu a koukal na hladkou vodní hladinu. Najednou dostal nápad. Svlíkl se do naha a vlezl do vody. Až po krk. Stál ve vodě a nic nechápal. Bylo to bizardní. Začínající podzim, prázdná pískovna a on, místo aby byl v práci, tak stojí po krk ve studený vodě… V tom to ucítil. Ta voda nebyla studená, ta voda byla ledová. Šíleně. Vylítl z vody, řval, kůže byla červená a pálila, pleskal se po ní a běhal a skákal po studeném písku na pláži, až mu došel dech. Svalil se vedle svých svršků. Vnímal jen, jak kůže přestává pálit, i když na ní jsou vidět obtisky dlaní a prstů. Jak se mu postupně zklidňuje dech. Cítil jak osychá, jak ho slunce ohřívá. Tohle babí léto bylo fakt milosrdný.
Cítil jak slunce hřeje a jak mu je krásně… už nic nemusí.

NIC NEMUSÍ. FAKT. TEĎ NIC NE-MU-SÍ ….

A pak se zničeno nic nahlas rozplakal. Plakal a plakal a plakal a slzy se mu valily po tvářích a do toho se začal občas smát…
Plakal a smál se a smál se a plakal. Všechny slzy od nějakých Jachymových 10 let, kdy plakal naposled na pohřbu táty, co se uhnal k smrti, musely ven. A on jim konečně nebránil…

Souvislý pláč se postupně změnil ve vlny, které něžně omývaly a zavlažovaly jeho unavenou a vyprahlou duši. Postupně se zkracovaly a střídalo je uvolnění a úsměv…
Vyrušil ho vibrující telefon někde v kapse odložený bundy. Láskyplně, opravdu láskyplně se podíval, kdo ho to “našel” na opuštěný pláži. Šéfova asistentka. Vymáčkl to a jen napsal SMS. “Beru si dovolenou. Ozvu se”.

V jeho hlavě bylo krásné prázdno. Ten film co sledoval od včerejšího dopoledne skončil…

Večer, doma si udělal skvělou večeři. Jídlo, které miluje, fazolky se slaninou, opečený brambory a volský oko, oči, tři. A hodně pepře. Až se dojal, jak mu to sedlo…

Pustil si film, na který se tak dlouho chystal do kina až ho přestali dávat. A šel spát, do ložnice, a dobře, možná nejlíp co si pamatoval, se vyspal.

Ráno sedl do auta jel ke tchýni. Když tam dojel slyšel, jak žena, děti a tchýně jsou za domem v sadu. Smějí se a sbírají jablka na mošt.
Všimli si ho, až když už byl skoro u nich, všichni ztichli a ztuhli. Bylo poznat, že sem přijely ne jenom kvůli jablkům, a že se to tu probíralo. I děti tak trochu věděly “že se něco mezi rodiči děje”.

Jáchym přišel pomalu až k Julče. Podíval se jí do očí. A jen potichu řekl “Pochopil jsem. Od teď to bude jinak”. Nic víc.

A Julie věděla, že Jáchym fakt pochopil, že se probudil. Nevěděla to v hlavě, ani on to nevěděl v hlavě. Věděli to, ale v celých svých bytostech. Trochu se na něj usmála. Objala ho, co objala? Pověsila se na něj a plakala. Taky ona potřebovala pustit všechny ty roky zadržované slzy, kdy viděla jak se Jáchym ztrácí sám sobě, jí i dětem. Jak jí neslyší. Jak je zlý na děti. Jak si myslí, že ví všechno a jak si trvá na svým…

A uvěřila mu…

 

Pravda je, že Jáchym úplně jasně ještě nevěděl, jak a kudy dál. A co to znamená to “od teď to bude jinak”. Věděl však jasně a skálopevně, že tak, jak to bylo do teď to už dál nejde. Musí něco změnit. MUSÍ najít cestu k tomu, co cítil a vnímal tam na tý pláži, když se vyplakal. Když cítil, že žije. A až jí najde, NESMÍ z ní sejít… To jsou jediný MUSÍM a NESMÍM, který mají místo v jeho životě.

Naštěstí jeho tělo a duše měly dost síly a inteligence a vlivu, aby ho včas zastavily. Už nemohl udělat další stejný krok… a on naštěstí poslechl a sedl na lavičku a dýchal a vnímal ten svěží vzduch. Naštěstí… možná, kdyby ten další krok udělal. Na sílu, z musím to dát,..přišel by o ženu, o děti, o smysl. A možná by se mu to tělo prostě natvrdo vyplo.

Naštěstí.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů