Největší projekce v životě

10.10. 2019395x0

Přečetl jsem si post Zdeňka Webera – o projekcích…

**********

Zahloubal jsem se pak v sobě a hledal “největší projekci” ve svém životě. Ten nejvíc zážitek s paní projekcí, na který jsem si vzpomněl. Nějaké její konkrétní, přízemní, polopatistické projevení.

Nějaký příklad.

Zavalilo mě to. Vlastně i překvapilo, kolik toho vlastně je, stále a pořád a všude. Jak říkala moje maminka [ imrvére ].

 

Nejdřív mi vyplavávaly jen takové drobnosti a hlavně moje projekce na někoho/něco.

Jako třeba: “Přece mi tam nevjede bez blinkru (to auto ve vedlejším pruhu). Já bych mu tam přece nevjel.” Opravdu?

Nebo komplikovanější, horší, větší věci.

“On je takovej férovej klient. On mi určitě tu fakturu proplatí, na co smlouvu, předávací protokol…?”

Nebo ještě víc: “Ona je taková hodná, krásná, čistá, miluje mě, vychováme spolu dítě, máme společnou vizi. Jak by mě mohla podvést, opustit, obrat o všechno.”

To jsou ty pozitivní. A co ty negativní? Třeba.

“Taková zpruzelá, neochotná pokladní v tom obchodě byla”. Nebo “Tak takový drahý auto má, to bude asi nějakej zloděj, poctivě si na něj určitě nevydělal”.

“Podívejte se na něj, to je úplný jelito, co nic nedokázalo”…

Fakt? A není to všechno jen projekce z mého vnitřního světa?

Co když jen nemá potřebu všechno, co za ním je ukazovat. Anebo to já jen nedokážu (v zajetí své projekce) uvidět?

 

To jsou jen takové projekcičky, které nám jen tak trochu znepříjemňují život.

Co si je navzájem všichni děláme.

 

Zažil jsem ale jednu opravdu velkou projekci. Cítil jsem postupně úplně hmatatelný tlak. Tlak na mě být někým jiným. Být dokonalým. Být dokonalým otcem… nikoliv ale nějakému dítěti ale ženě, partnerce. Tlak být dokonalou verzí jejího nedokonalého otce.

Cesta do pekel.

Nikdy jsem nemohl dostát všech do mě projektovaných kladných vlastností, schopností a charakteristik. Dřív nebo později jsem prostě musel selhat. Musela se vyjevit i moje “temná” stránka.

A drrrrrrrd. Rázem bylo po projekci. Rozpadla se.

I vztah se rozpadl. Škoda, bolelo to. Všechny.

Na otázku: “Jak jsi mi to mohl udělat?” nebyla snadná nebo správná odpověď. Snad jen smutné pokrčení ramen… “prostě mohl”.

Někde jsme si něčeho, v zajetí projekcí, nevšimli.

Samozřejmě, že v celém tomhle příběhu hrála velkou (obří) roli i moje projekce na ní. Že ona přece samozřejmě zná a přijímá i tu mojí “temnou” stránku. Mojí slabost a nedokonalost.

Je přece tak rozumná, citlivá, chápavá. To byla moje projekce, že ona je  dokonalou verzí mé nedokonalé matky.

Prd. Nebyla.

A taky hrála samozřejmě roli i moje projekce na sebe sama. Že já jsem ten, kdo je bez vady, viny, poskvrny. (Tak tahle projekce bývá nejnebezpečnější). Ne nebyl jsem bez vady, viny, poskvrny a nejsem.

 

Oba jsme žili v zajetí svých projekcí (a iluzí, a představ, a předpokladů, a…) a vůbec jsme se pravdivě neviděli.

 

Jednou jsem to celé vyprávěl jednomu moudrému muži.

Říkal jsem mu: “já jsem si myslel, že…” a ten moudrý muž se jen usmál, potáhl z doutníku a řekl: “Jo ahá. Tak ty sis myslel …, takže kdo za tu situaci může?”

 

(Teď je celý ten příběh už jen dějepis. Kdo se ale nepoučí z historie, musí ji prožít znovu. Snažím se se poučit).

 

Ještě malý dovětek.

To, co vidíme ze světa, je jen kousek “reality”.

Většinou to je jen nějaká naše projekce, představa, iluze. Náš (omezený) úhel pohledu.

 

Miluju “council”. Jeden z jeho nejdůležitějších principů, který mě učí a který se snažím žít i v životě, totiž je: “vidím tě teď a tady, pravdivě, nanovo”. Pokud možno bez předsudků a projekcí. Bez filtru “takhle to bylo minule a proto to tak bude vždy”. Jo, chce to ochotu k otevřenosti, důvěře (ne naivní) a přítomné pozornosti. Odměnou je pak bohatství možností a variant vývoje.

A ne jen rigidní ”na_projekce_ovaná” cesta… do zdi.

Tolik pro teď o projekcích.

Dobrou noc.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů