Když přijde zemětřesení…

12.11. 2023500x0

Představte si takový obraz, je to jen podobenství. Jen si to zkuste představit…
Žijete si svůj život, na nějakém ostrově, nebo planině, prostě máte nějaký svůj oblíbený životní prostor. Máte tam všechno k dispozici. Je tam bezpečno, teplo. Dost vody, dost jídla, příjemné klima… Prostě celkově celkem pohoda. Nic zásadního vám tam nechybí. Chodíte si kam potřebujete nebo chcete, svoboda a volnost…flow.
Máte to? Myslím tu představu. Fajn. Prostě fakt vysněný skoro ráj.

Jednou v noci se ale něco uděje.
Země se zatřese a vy se leknete a taky probudíte. Ještě je tma, takže nevíte, nevidíte, co se stalo. Jen víte, že se něco stalo. Něco je jinak. A taky že jo.
Takové ty podzemní tektonické síly, které jsou přítomny stále a působí veeeeelmi pomalinku, ale nepřetržitě a neúprosně, nabraly na kapacitě a křup…

Váš životní prostor, ten váš malý skoro ráj dostal trhlinu. Prostě od nevidím do nevidím, od obzoru k obzoru se táhne trhlina, která vás teď odděluje od části vašeho původního domova. Vy jste sice relativně v bezpečí, nic se vám nestalo, ale už nemáte dostupné všechno, na co jste byli zvyklí. Větší část těch původních “blah” je najednou a prostě na druhé straně, za tou prasklinou…
Abyste se k nim dostali, aby vám byly opět volně dostupné, abyste zase komplet měli všechno, na co jste si zvykli, musíte na druhou stranu.
Musíte překonat tu prasklinu.

No jo, ale ta prasklina je hluboká a dost široká. Je tak hluboká, že nevidíte na její dno… pokud tedy vůbec nějaké dno má. Opatrně tam koukáte a.. jen černá tma…A šířka? Přeskočit se to rozhodně nedá. A okraje jsou chatrné a nebezpečné.

Žijete tedy na své zbylé části ostrova, planiny, prostoru. Dá se to. Jakž takž tam přežijete, ale hodně toho chybí. Není to tady k žití. Je to sice k přežití. Ale jen k přežití… Čistá voda je za prasklinou, svěží příroda je za prasklinou. Klid, pohoda, barvy, pěkné vztahy jsou za prasklinou.
Tady na té vaší straně je to jen šedivé, jednotvárné, zaprášené a k tomu stres, a problémy… Na té druhé, prasklinou oddělené, straně je toho o dost víc a neporovnatelně lepšího. Ne, není to zdání, není to pověstná “zelenější tráva na druhé straně plotu”, je to objektivní fakt,..
Prostě pech, ocitli jste se na špatné straně.

A tak chodíte po hraně pukliny a hledáte, kde by se dalo dostat na druhou, lepší stranu. Hledáte místo, kde by mohla ta puklina být dost úzká, aby to šlo přeskočit… nenacházíte. Není takové místo. Hledáte třeba nějaký most, přechod…aby to šlo spojit. A kdybyste našli, utečete z té svojí části a už se tam nikdy, ale fakt nikdy, nebudete chtít vrátit.
Do toho “chudého kraje”.

A aby toho nebylo málo, tak jak tak chodíte a hledáte, tak zjišťujete, že puklina se pomalu, ale jistě rozšiřuje, víc se drolí její kraje, hlavně na té vaší straně, a váš zbylý prostor se tak stále zmenšuje a víc a víc chudne.
A aby ani toho nebylo málo, tak v noci. Když nemůžete ze samého stresu a strachu spát, a hvězdy na nebi jsou přitom úplně stejně krásné jako před “puknutím”, tak když tak nemůžete spát, slyšíte ze dna té propasti divné a vesměs nepříjemné zvuky.
Kvílení, pláč, vzdechy,…jde z toho strach a úzkost.
To fakt na náladě nepřidá, spíš to ještě víc zvyšuje tlak, který na sebe kladete. Hledáte a hledáte, stále horečnatěji, nějaké řešení, jak se dostal na druhou stranu. Jak zase zažívat to pohodové a dobré. Klid, pohodu, dostatek zdrojů, příjemné vztahy, flow a hlavně “netlak”.
Hledáte klid.

Další a další tlak na vás dokonce přidává okolí, ti co tam s vámi žijí. (Jo, je to jen představa, myšlenkový experiment. Všechno je v něm možné,…). Takže si můžeme klidně představit, že tam s vámi žijí jiní lidé. Jenže pro ně ta vaše puklina, která je jen ve vašem světě, neexistuje. Prostě ji nevidí. Nemají ji tam. Oni tu vaší ve svém světě. A klidně si chodí tam a zase zpátky. Jak chtějí a potřebují. Zvou vás k sobě, do té bohaté části. A nevěří vám, že vy ji tam nějaká „omezení“ máte…že za nimi nemůžete.  Říkají si, že k nim nejspíš nechcete. Jste divní.
Chcete! Strašně chcete! Chybí vám spojení s nimi…, ale nemůžete. Nemůžete. Nejde vám to.
Spadli byste někam do tmy, dolů do své díry…

Zkoušíte postavit, vybudovat nějaký most, nějakou rampu, po které by šlo přepravit se na druhou stranu a mít se zase jako dřív. Mít to co dřív. Ten klid, flow, kontakt, radost, hojnost – nepomůže to. Most vám spadne dolů do propasti. Těsně před dokončením a je z toho jen další frustrace a únava…

Zkoušíte najít někoho, kdo by vás dostal, nějak propašoval, přenesl, převezl na druhou stranu, ale nikdo takový není k dispozici. (Všichni, které vy potkáváte, mají jako na potvoru, dost starostí se svými vlastními ránami a průrvami. Spíš potřebují, nebo požadují, abyste přes ty jejich díry přenesli vy je).

Občas taky narazíte na někoho, kdo sice připouští, že nějakou tu puklinu tam asi máte, když živoříte a bídně vypadáte. A nabídne vám řešení. Rychlé a instantní řešení.
Když uděláš tohle a tohle, řekneš tohle a tohle zaklínadlo, uděláš tenhle a tenhle rituál,…tak tvoje puklina zaručeně zmizí a zase to bude celé. Don’t worry. 
Když 3x denně vezmeš pilulku nebo nasadíš nějakou masku, tak to bude cajk.
Nebo když budeš koukat hlavně jinam, bude to dobrý.

A ty noční steny a kvílení jsou ale čím dál intenzivnější a váš prostor menší a chudší…den za dnem. Nemilosrdně. Tlak okolí na vás je větší a jeho trpělivost s vámi menší.

Zkusíte substance, které vám prý umožní díru nevidět. To kupodivu zafunguje. Na chvíli tu puklinu a celou vaší zapeklitou situaci nevidíte. No jo, ale když se zase ukáží, po tom, co vyprchá účinek substance je díra ještě větší. Zvednete tedy dávku substance, zase to zafunguje, ale zase jen dočasně…

Můžete dokonce potkat borce, taky jsou tací, kteří vám nabídnou, že vás přehodí. Už ale neřeknou, že se může stát, že vás nedohodí nebo že reálně hrozí, že se při dopadu rozbijete na marné kousky.

Jo, je toho hodně, co se dá zkoušet.
Pak taky ale existuje ještě jedna cesta jak propast překonat. Říká se, že propast dvěma skoky nepřeskočíš. Jo, to je pravda. To nejde. Fyzikálně. Ani v tomhle příběhu. Buď jeden skok nebo…
…nebo je ještě jeden způsob.

Dá se pomalu, trpělivě, a hlavně opatrně, krůček po krůčku slézt dolů, na dno té propasti. Přejít po jejím dně a pak zase pomalu, trpělivě a opatrně zase vylézt na její druhé straně.

To chce ale velkou odvahu, sílu, zdroje na cestu a nástroje vlézt dolů do té temnoty, nevěda, co se tam na dně může skrývat. A jestli tam vůbec nějaké dno je? Je.
Pamatujete na ty vzdechy, kvílení a pláč, co se z propasti ozývá v noci, když je ticho a klid?
Co tam může být?
Obvykle tam žijí nějaká naše stará zranění, křivdy, ústrky, nepřijetí. Nějaké naše hodně nenaplněné potřeby,.. možná tam žijí nějaké naše potlačené části, na které jsme raději zapomněli nebo je vytěsnili nebo děláme, že nejsou.
A my se s nimi nechceme potkat. Protože tím, jak byly dlouho vyhnané do exilu na dně propasti, tak máme pocit, že se z nich staly hrozný příšery.
A s příšerami se fakt potkat nechceme.

Jenže ony, tím, jak byly neviděné, potlačené, tak vyrostly. Zbytněly a nabobtnaly tak, že způsobily tu tektonickou trhlinu.

No, ale když sebereme odvahu se na ně podívat, slézt dolů do propasti a potkat se s nimi, tak zjistíme, že to až takový příšery nejsou. A že možná  stačí jen málo k tomu, abychom je mohli přijmout, dotknout se jich, umýt je, učesat a pohladit. Ony se pak z těch nepříjemných a nepřijatelných změní v nějakou část nás, která je vlastně krásná, skvělá, světlá a hlavně k nám bytostně patří.

Na druhé straně propasti se pak vynoříme už s nimi. S pokladem, s elixírem. Očištění. Silní. Zdraví. Noví…
Co se stane pak? Propast zmizí. 
Náš ostrov, planina, životní prostor se zase scelí. Ba co víc, najednou je ještě výrazně větší a ještě bohatší. Větší, než jsme si kdykoliv předtím dokázali vůbec představit.

Pravdou je, že spustit se sám do té propasti, to není podnik není pro každého. Pro samotného jednoho z nás je to riskantní a těžká výprava. Nemíváme totiž, po živoření na té “chudé straně” dost zdrojů a síly a ani odvahy a rozvahy, aby to bylo dost bezpečné.
Je třeba si pro takovou expedici najít někoho, kdo tam vleze s námi.
Ne za nás, ne pro nás, ale jen a pouze s námi. 
Je to doprovod. Průvodce. Hlavně ale je to někdo, kdo těch zdrojů, rozvahy, odvahy, zkušeností má aktuálně dostatek.

Dobře na to funguje i to, když nás může jít na tu výpravu víc. Když jdeme do tmy ve skupině. Tam je fór v tom, že každý z nás má ty svoje propasti trochu jiný než někdo druhý a tak, kde nemůžete vy, tak zbytek skupiny může v pohodě…a podrží vás. A tam, kde nemůže zase někdo jiný ze skupiny, tam ho můžete bez problémů podpořit vy s ostatními. Různorodé společenstvo se společným záměrem a vzájemnou podporou je nezastavitelné.
Někdo podrží vás, někoho podržíte vy.

Takže jestli bych vám mohl na závěr něco popřát, tak…
Najděte v sobě odvahu podívat se, co je v těch vašich průrvách, v těch propastech, které potkáváte na své cestě, a které vám brání žít plný život. Najděte si partu nebo průvodce, kteří společně s vámi slezou do vaší propasti (a vy pak s nimi do jejich).
A pomůžou vám ji projít. Potkat se tam s vaším “drakem”, který tam je. A získat od něj ten diamant, tu medicínu, kterou vlastně ve skutečnosti celý život hledáte.
Na druhé straně vylezete bohatší a zdravější, než kdy předtím.

To kvůli těm medicínám, které na dně propasti nacházíme, se nám ty propasti dějí.
To ty medicíny, to scelení, vlastně celý život hledáme.
Hledáme je pro lepší život pro sebe. I pro lepší život pro všechny ostatní.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů