Hranice

Hranice…

Víte, (hlavně teď mluvím k mužům, i když ženy to mají podobně), co to jsou “hranice”???

Tak jasně, určitě…

To je taková čára na mapě… Ano, to taky.

Taky je to místo, kde stává chlápek v uniformě a kouká vám do pasu (cestovního) a do kufru (auta).

Tak tyhle hranice ale taky úplně nemyslím.

Včera, na introvečeru k výcviku Mužská síla, to bylo dost frekventované téma. Vlastně ono to je dost podstatné téma na každém introvečeru. V nějaké modifikaci i na skoro každém kruhu a vlastně skoro na každém kroku.

Když totiž svoje hranice nehájíme, tak nám je kdekdo a leckdy překračuje. Někdo nám je prostě překročí, jakoby ani nebyly. A jsou?

A ani se nezeptá a už ho máme v “kuchyni” a vyžírá nám naše zásoby nebo se roztahuje v obýváku. Nohy v zablácených botách na stole…

A my jen bezradně koukáme a říkáme si:

Jak se to mohlo stát?

Někdo nám tam dovnitř, do toho „našeho“, vlítne nezadržitelně jak velká voda. Někdo se tam nepozorovaně vetře jako vzlínající vlhkost. V obou případech to má stejný výsledek – “je tam”. Za našimi hranicemi. Nezvaný host. A už na nás hoduje, užívá si. Roztahuje se.

Ujídá nejenom nám ale i i těm, které bychom rádi hostili.

Jak se to kurva mohlo stát?

Jednoduše. Neumíme si je (ty hranice) bránit. Hájit.

A jak je bránit, když ani nevíme, kde že naše hranice jsou? Nebo víme?

U těch státních, nebo u hranic pozemku, domu, to víme. To je jasné, viditelné. Tam to dokonce i nějak hájit zvládáme. Můžeme se případně opřít o “mapu” nebo výpis z katastru.

Ale co ty hranice našich “vnitřních” pozemků?

(Ty v katastru nejsou. Možná jsou v listině práv a svobod… ale zkuste s ní argumentovat, když vám někdo v parku u hlavního nádraží opravdu neodbytně nabízí opravdu pravý francouzský Chanel č.5 za 2 kila půl litru. No nekup to.)

Svoje OSOBNÍ hranice je třeba objevit a objevovat. Zevnitř.

A pak hájit.

Naučit se je efektivně hájit. Jinak končíme s vyžranou lednicí. (Není to bojovém umění, i když to taky není na škodu).

Je to spíš o sebevědomí. SEBE-SI-VĚDOMÍ.

Vědomí si svých hranic, svého prostoru, svých potřeb.

Ukazuje se na introvečerech i ve výcviku, že chlapi sice řeknou “STŮJ”, když jim někdo v rámci bezpečného cvičení překročí hranice (vstoupí do intimní zóny). Ale i tak je jim to takové žinantní. Je to nepřesvědčivé.

Strohý a rozhodný výraz v jejich tvářích hned vystřídá rozpačitý úsměv (=> sorry, omlouvám se, že jsem si dovolil tě zastavit, zůstaneme “kámoši”, jo?)…

Jakoby se lekli svojí vlastní síly.

Jakoby se zabáli toho, že se vůbec projevili. A postavili SAMI ZA SEBE.

Neumíme to. Není to totiž přijímané.

ALE NEDĚLÁ NÁM TO VŮBEC DOBŘE.

Neumíme říct jasné STOP, DOST, STAČÍ, PŘESTAŇ, UŽ NE,… a pak končíme vytěžení, kolonizovaní…

….

A co ty? Víš, kde jsou tvoje hranice?

A umíš si je (u)bránit?

….

Má to ještě druhou stranu mince… Když neznáme svoje hranice. Nemáme s nimi kontakt, tak neumíme nikoho OPRAVDOVĚ, SVOBODNĚ a BEZPEČNĚ POZVAT dovnitř.

K sobě. Ani svoji ženu, ani svoje děti, přátele.

A má to ještě třetí stranu. Když neznáme svoje hranice, obvykle neznáme a nevnímáme hranice ani druhých lidí a UBLIŽUJEME jim tím, že lezeme neohrabaně a bez pozvání do jejich “obýváků”. A tak dokola jeden druhýmu, všichni všem…

A má to ještě čtvrtou stranu. Když to neumíme ZDRAVĚ s osobními hranicemi, neumíme to ani těmi společnými (rodinnými, obecními, okresními, státními, přírodními, planetárními,..).

P.S.: Možná, že na to “neumět si hájit hranice” máme jako národ tak trochu právo. Omluvu? Naše historická zkušenost z 30. září 1938 je dost možná otisklá v každém českém muži (i ženě). To je ale trochu jiná historie. Nevím.