Dotkni se sebe

DOTKNI SE SEBE!
???
Ano, dotkni se sebe.
Najdi ten ztracený diamant. Najdi sebe. Dotkni se sebe. 
Tím všechno začíná a všechno končí.
Ztratil jsem ho, upadl mi, nemám ho…
Kde jsi ho ztratil? Kam ti zapadl?

…DOTKNI SE SEBE
Ten diamant je někde tady hluboko v té černé tůni plné něčeho, co je temné a děsivé. Bezedné jako vesmír. Těžké jako celý svět. A temné a černé jako asfalt.
Bojím se se dotknout. Bojím se tam sáhnout. Bojííím se.
Bojím se, že když tam sáhnu, něco děsivě strašného mě stáhne pod hladinu a já se v tom ztratím a už nikdy se nevynořím. Je to tůň plná dávné bolesti a ranného smutku velká a hluboká jako nejtemnější nejstudenější a nejhlubší oceán. Bolest a smutek ze všech odmítnutí, vyřčených i nevyřčených slov, polknutých frustrací, přetrpěných bezmocí…
Všech potlačení se a nedoteků sebe sama od počátku věků.
Bože, jak se bojím tam sáhnout. Jak se bojím se tam ponořit…

A přesto, dotkni se sebe…

…DOTKNI SE SEBE
Diamant mi zapadl sem do toho lepkavého zapáchajícího jílového bahna.
Je to bahno ze slibů někomu a něčemu, potřeb někoho a něčeho. Bahno z kritérií, statusů, pseudo pravidel a smluv.
Z norem, standardů, očekávání, hypoték, splátek,…
Někde tam ten diamant je ale nemůžu ho v to marastu najít a nahmatat… a když ho náhodou najdu nejde mi očistit. A klouže a znovu tam padá. Nevím jak ho najít a vyndat a očistit…

A přesto, dotkni se sebe…

…DOTKNI SE SEBE
Ne, ne, tam nemohu sáhnout mezi těmi střepy ze všech iluzí o sobě a o světě ho stejně nepoznám. Ty střepy jsou tak stejné, lesklé, oslňující, že ho ani neumím odlišit. A střepy řežou a zraňují moje ruce (a hlavně moje ego).

A přesto, dotkni se sebe…

…DOTKNI SE SEBE
Někdy sami sebe ztratíme v temném a hlubokém oceánu bolesti, někdy v lepkavém bahně “povinností”, někdy v lesklých střepech iluzí a někdy je tam všechno a ještě i něco navíc..

A přesto, dotkni se sebe…

Vím, jak to umí být těžké, dotknout se sebe.
Vím, jak to umí být děsivé, strašidelné. Jak to umí bolet. Jak to může vypadat nepřekonatelné, nekonečné, nezdolatelné…

Ale přesto to stojí to za to.
Dotkni se opravdu sebe.

Hledej tu odvahu, hledej tu vůli, hledej tu vytrvalost, hledej tu oporu a podporu, která ti pomůže dotknout se sebe.

Je jedno, kde se ti ten dotek stane. Klidně v temnotě questového lesa, klidně v tvojí luxusní kanceláři v posledním patře mrakodrapu, klidně v kuchyni vybydleného panelákového bytu, klidně v luxusní ložnici vedle spícího partnera, klidně na hřišti s dětmi, klidně v autě cestou do práce…
Klidně teď, a klidně za chvíli.

Tím dotekem všechno skončí a všechno začne.

NEMUSÍŠ NIC MĚNIT, JEN BUĎ S TÍM…
JEN SE DOTKNI SEBE…A UŽ SE NEPOUŠTĚJ 🙂