Tři mušketýři byli vlastně čtyři…

Tři mušketýři byli vlastně čtyři…

O románu:
Román “Tři mušketýři” napsal Alaxander Dumas v roce 1844 a je ze 17. století. To, ale není to podstatné. Všichni konec konců ten příběh tak nějak známe. Máme o něm alespoň nějakou malou představu. Každý si možná z něj pamatuje to svoje. To taky není to podstatné. Zkusím to trochu připomenout na základě toho, co si pamatuji já… Jak ten příběh přistál u mě. 

A použiji si tu mojí verzi pro toto podobenství a vaší inspiraci a vám k zamyšlení…

…žili, byli tři mušketýři. Muži, kteří svůj život zasvětili ochraně krále. Bojovali a vyřizovali za něj co bylo třeba, klidně s mečem v ruce. Největším nepřítelem jim byli vojáci kardinála, kteří zase vyřizovali věci za kardinála, a který byl králův protivník. To, ale také není pro tento můj (možná) jiný úhel pohledu to podstatné.

Podstatné jsou hlavní postavy a jejich vztah. Budu se věnovat spíš charakterům těch tří hlavních hrdinů, jak je zrovna teď vidím a vnímám já.

Takže ti tři mušketýři nasazovali a riskovali za krále a za Francii život, tedy když ho zrovna nežili, tak jak jim to sedělo nejvíc. Bylo to jejich poslání a hlavní smysl (života) – Za krále! Za Francii!

O mušketýrech:
– Athos byl trochu na pohled upjatý. Byl z nich nejstarší. Zdrženlivý, rozumný, vycizelovaný intelektuál. Vždy přemýšlivý a racionální. Byl vysokého šlechtického původu a nejvíce (nevím jestli nejraději) se vyskytoval v paláci. U dvora. Kde se tvořili komplikované intriky, a kde se rozhodovalo o budoucnosti státu a Evropy. Kde se přijímaly řešení. Jeho plány, cíle, byly dlouhodobé. Pohyboval se tam, kde se diskutovalo, nosily se masky a přetvářka, a kde se potkávali stejně a více méně racionální, upjatí, strozí, velmi důstojní a možná až okázalí dvořané…samí vlivní muži.
Moc se nesmál, nebavil. Jel tak trochu na výkon, plán, rozhodoval – myslel hlavou. Používal  korektnost, slova a argumenty. Byl sice jako každý mušketýr brilantním šermířem, ale když to šlo, tak meč měl jen na ozdobu a ve sporech volil raději rozvláčnou diplomacii a dohodu. Když to šlo.
Taková klidná síla.

– Aramis byl trochu jiný. Spíš romantik. Nejspíš by jste ho našli v předpokoji nějaké dámy v paláci. Kde recitoval básně a těšil se (možná platonicky) z tajemné a hluboké krásy nějaké urozené dámy. Kromě cti krále (to byl jeho “profesionální” cíl) chránil především čest dámy. Měl rád hostiny, bály, a vůbec krásu a noblesu života u dvora. I on byl vynikající bojovník. Boje však ale řešil spíš nějakou lstí, dohodou, ústupem, vtipem, pocitem… Často ho zachránila pře bitvou tajná komnata některé z dam “s pihou”. Měl mezi nimi spoustu “spřízněných duší”.
Byl tak trochu zasněný, vzdychající, cítící, toužící, ale slabý nebo bojácný to nebyl. To rozhodně ne.
Strukturu a řád byste u něj ale hledali marně, city a emoce snadno.

– Porthos byl tak trochu “živočich”. Miloval a hojně užíval krásu a intenzitu, kterou mu život nabízel. Jeho služba u mušketýrů byla spíš odtržením a komplikací pro jeho povahu, ale i tak ji plnil kvalitně (i když občas mrzutě). Ne možná tak, jak by se na královského mušketýra slušelo, ale fungovalo to. Forma byla trochu nedokonalá… Byl takový, dá se říct, líný. Spíš se mu ale nechtělo moc a zbytečně se vysilovat a angažovat v těch “mušketýřinách”, když život nabízí tolik různých p(r)ožitků.
Nejspíš by jste ho našli někde na statku, ve stáji na seně. Z každé strany nějakou šťavnatou veselou a smějící se selku s přetékajícím živůtkem a k tomu v ruce, už do poloviny vypitou, láhev s těžkým červeným vínem. Když už musel bojovat, bojoval ale se vší vervou a nasazením a nepřátele svou nesmírnou silou kosil nemilosrdně a ve velkém množství.
Byl spíš jako hřmotný obr, co se ničím moc netrápil. Takový jednoduše přímočarý…

ale někdo nám tu chybí…

– D’Artagnan. Jistě, ještě tu je ten gaskoněc. On, ale nebyl vlastně mušketýrem. Ze začátku. A o tom je jedna z linií našeho příběhu..
D’Artagnan, ten divoký, neřiditelný, ipulsivní, výbušný nezvladatelný mladík. Měl ohýnek u zadku. Hned startoval. Nic mu nebylo svaté. Nikam nezapadal. Žádná pravidla. Žádné řeči, rovnou akce. Znal jen ano-ne, černá-bílá, výpad-kryt. Nic mezi. Útok-útěk (tedy taktický ústup). Kord stále připravený…napůl tasený.

A jaké bylo jejich první setkání? Hned jak se D’Artagnan objevil, stihl se nechat od všech tří vážených mušketýrů urazit a urazit je… Takže souboj. Čert vem, že jsou souboje zakázané. A okamžitě, bez cavyků si domluvil všechny tři soupeře najednou a na jeden čas a na jedno místo…a kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se tam neobjevili kardinálovi lidé.
Při D’Artagnanových šermířských kvalitách by v případě souboje někdo z pánů regulérních mušketýrů jistě zemřel… to se, ale nedozvíme.
K souboji mezi nimi se schylovalo. Dokonce se řešilo, kdo toho drzouna vyřídí první. Odpověděl: „Jo, klidně můžete na mě všichni najednou.“
Аle k souboji nedošlo. Společný nepřítel jejich vnitřní spor “na chvíli” odložil.

Naštěstí pro nás… 

Vnější nepřítel je všechny spojil, situačně, na chvíli,…a oni se mohli poznat. Všichni. Ti tři se nejspíš znali, toho nového ne. On neznal nikoho z nich… Poznali a uznali se v různých svých kvalitách a všichni zjistili, že jim to spolu jde. Dost dobře. Zmydlili společně  všechny kardinálovi vojáky. 

A přesto, že to byli tři uznávaní mušketýři a jeden buran, tak stáli všichni proti přesile nepřítele pod mušketýrským heslem “jeden za všechny a všichni za jednoho” a slavně zvítězili.

Spojili se a stali se neporazitelní… a jejich velké společné dobrodružství mohlo začít. 

A proč o tom píšu?….
Zkuste se na ten příběh a hlavně na ty postavy a na vývoj jejich vztahu podívat z trochu jiného úhlu pohledu.

Ten vám teď nabídnu…
Každý z nás má v sobě nějaké části, vrstvy, postavy. Ano postavy je asi nejlepší pojem… Každá z těch postav je jiná, má jiné zájmy, jiné vlastnosti.
– Máme rozum, intelekt, mentální část, to je Athos.
– Máme emoce, prožívání, cítění, vztahovou část, to je Aramis.
– Máme také fyzické tělo, které má potřeby. Je poživačné, užívající si. Těžké, hmotné. To je Porthos.
– A taky máme svého D’Artagnana – to je naše instinktivní část.

My muži často chodíme po světě a žije v nás jen Athos. Jsme jako on. Svázaní. Vážní. Přetvařující se pro něco…diskutujeme, plánujeme, počítáme. Pokud máme trochu Aramise s jeho touhami, je ho jen trochu a jen někdy. Porthos bývá obvykle přítomen, ale bývá dost řízen Athosem a Aramisem.
D’Artagnan ještě nepřijel. Možná se občas mihne, když nás někdo fakt vytočí a ti tři si tím (s ním) nevědí rady.
Jen se ale mihne, nadělá paseku a zmizí.

Ženy to (prý) mají jinak. Nevím. Mají prý víc toho cítícího Aramise, méně Athose a Porthos bývá na obtíž.
D’Artagnan ještě nepřijel. Možná se občas mihne, když je, ženy, někdo fakt vytočí a ti tři si tím (s ním) nevědí rady.
Jen se ale mihne, možná se chvíli zdrží, nadělá paseku a zmizí.

Každý máme ten mix jiný. Znám muže bez vlivného Athose, které řídí Aramis a nebo Porthos. Znám ženy s velmi silným Athosem a atrofovaným Aramisem a tak dále a tak podobně. Mix fakt může být různý…

Skoro vždy jsou to ale jen tři mušketýři.
D’Artagnan ještě nepřijel. Možná se občas mihne, nadělá paseku a zmizí.

Jak to bylo v tom příběhu?
Společná výzva je spojila. Spojili se.
Uznali se ve svých osobitých a rozdílných kvalitách a výzvu překonali…

Zkřížili svoje kordy a postavili se nepříteli s heslem “všichni za jednoho, jeden za všechny”.

A byli neporazitelní…

Je lepší mít svoje vnitřní mušketýry v ladu. Všechny pospolu. Budete neporazitelní…

Jak to máte vy? Schválně se zkuste zamyslet a podívat se na věc, na sebe, na svůj život touhle Mušketýrskou perspektivou.

• Kdo z mušketýrů vám je sympatický a blízký? A kdo ne? A proč?
• Který mušketýr vede tu partu u vás, ve vašem životě? Kdo jí velí? A proč zrovna on?
• Kdo je úplně vyloučen nebo se neúčastní na zdolávání výzev?
• Myslíte, že na výzvy stačíte v jednom, ve dvou, ve třech?
• Kde je váš D’Artagnan? Ještě nepřijel? Nebo už přijel, a protože udělal paseku je teď ve vězení? A kdy ho konečně pustíte na svobodu?

…

Pamatujete – Tři mušketýři byli čtyři.
Všichni za jednoho, jeden za všechny!