Spálit mosty ?!?
(ano ale odborně)

Odpouštění je nejvyšší duchovní disciplína.

Od-pouštět. Pouštět…
Osvobozovat se.
Být volný od toho, co pouštíme.

Je rozdíl, jestli si něco, nějakou křivdu, nějakou nepříjemnou nebo dokonce zraňující vzpomínku neseme s sebou nebo ji dokážeme odložit.

Každý to známe. Každý z nás, tedy pokud už není uznávaným odborníkem na odpouštění, si v sobě neseme něco co „se stát nemělo“. Něco, co mělo být jinak. Něco co nám někdo udělal / způsobil.

Každý to známe. Kdykoliv se takové vzpomínky dotkneme, znovu se přeneseme v čase a znovu si prožijeme to „tenkrát nepříjemné“. Znovu jako bychom v tom byli.

Ne každý to ví, ale pokud se něco takového děje a znovu si ve vzpomínkách promítáme tu scénu, tak tělu to je jedno. Ono vzpomínku dožívá jako skutečnou, právě teď probíhající situaci se všemi průvodními fyzio procesy. Hormony, emoce,.. mysl to možná ví, že to je „jen“ vzpomínka, ale tělo ne. Pro tělo je to aktuální / akutní prožitek.  Zážiteček.
To jen tak na okraj abychom si byli vědomi ceny za takové vzpomínky.

Může to být cokoliv od „drobnosti“, kdy stojíme před plným divadlem rodičů a babiček. Máme říct básničku o žežuličce a máme okno jako výkladní skříň… v sále je trapné ticho plné očekávání. My vidíme, jak oni čekají a v nás je pusto. Tedy kromě sžíravého pocitu trémy, trapnosti, selhání a taky zrady, že nás tomu rodiče, učitelka, kdokoliv vystavil (a ještě se tím snad i baví). Cítíme se méněcenní, trapní, střeva máme na ruby, žaludek na vodě, tváře v ohni a knedlík v krku.

Po třiceti letech stojíme na tribuně na kongresu, za námi svítí dokonalá powerpointová prezentace, jsme uznávaný profík ve svém oboru ale, ale ten pocit v těle je stejný jako v těch sedmi. Je nám zase sedm a zase se cítíme trapně, méněcenně, střeva na ruby, tváře v ohni a knedlík v krku… včetně toho, že nás tomu znovu vystavili. Kdo? Rodiče? Učitelka? Tentokrát my sami, dobrovolně. Ale to je teď jedno…

Teď tu stojíme sami za sebe, jen jsme nepropustili tu starou věc a ta nám kazí život. Teď. Neodpustili jsme sobě, jim, okolnostem. Neseme si to stále s sebou.

Tato situace je možná drobnost (kdo ji zná, ví že není). Pro někoho skoro úsměvná situace, která se dá zvládnout. Dá se naučit spousta technik a způsobů, jak se takovou situaci „naučit zvládnout“. Jak ji ustát. To je ale u-s-t-á-t…
Není v tom flow, není v tom pravdivost, není v tom radost. Je to přetvářka.
Není v tom totiž to odpuštění. Jen dril, vůle a násilí na sobě.
Není v tom propuštění.

Jsou ale i těžší kalibry. Ze vztahů. Klidně v původní rodině. Klidně z partnerství…

Jak mě mohli takhle zradit?
Jak mi to mohl/mohla udělat. Podvést mě, opustit. To se stát nemělo… no ale stalo.
Manželství nevydrželo. To se stává.
Mysleli jsme to dobře. Milovali jsme se, já ho milovala / jí miloval. A ona…?!?
Už je to 10-20-30 let a stále to bolí. To se stát nemělo. Ale stalo.
Pomstím se. Vysoudím z něj / z ní poslední korunu. Děti mu / jí dávat nebudu a když budu muset, tak je proti němu / jí pořádně naočkuju. Ne. To se stát nemělo. Tohle a takhle ne.
Co na tom, že každé setkání, každá interakce mě bolí jako dotek žhavým železem.
Co na tom, že jsem z toho na nervy a podepisuje se to už i na zdraví. Mém i dětí (které to nechápou a za nic nemohou). To se stát nemělo. Takhle ne.
Já jsem neměl být tím opuštěným. Já ne…

A co takhle odpustit?
Prachsprostě OD-pustit.
Pustit tu situaci, vzpomínku, křivdu..pustit jí od sebe pryč.
Ať si jde, ta situace, kam chce.
To se prostě děje.
Nikdo to neplánoval…a prostě se to stalo.
Možná mi pomůže, když budu vědět, PROČ?…
Ale třeba žádné PROTO není. Nebo to proto je mimo můj aktuální (a tím spíš tehdejší) dosah.
A hlavně se to už neodstane…

Odpustit, sobě, druhému, Bohu, situaci je ale možné (ve smyslu je to taky možnost) vždycky.
Ne vždy to je reálné ale stojí za to se o to pokusit. Vždy je možné udělat krůček. A pak další a pak skutečně odpustit.
S každým puštěním se budeme cítit lépe. A to se vyplatí.

Tím, že odpustíme se může celá ta situace přerámovat. Nezmění se. Ale získá jiný náboj.
Odpuštěním si z ní můžeme osvojit skutečné pochopení. To, co odejde je bolest…

Jak odpustit? To už je jiná disciplína a jiný příběh.
Nejdůležitější je ujasnit a uvědomit si proč od-pustit potřebujeme. No aby nám bylo lehčeji…

Proč to sebou tahat, proč se tím trápit. To přeci nedává smysl.

Lepší je ten most do minulosti odborně spálit a posvítit si tím na cestu do lepší přítomnosti.