O karanténě

Ahoj, jak se máte?

Včera to bylo týden, co se spousta věcí opravdu výrazně změnila. Ještě minulý čtvrtek jsme se mohli sejít. Sice jen 30 lidí max. Pak už ne…

Pak začala doba, na kterou budeme vzpomínat. Každý asi po svým. Každý na něco jiného, každý jinak. Někdo v dobrým a někdo ne v dobrým.

Ať to je, jak chce, nic už nebude jako bylo předtím. I když to třeba zvenku tak bude vypadat – stejně. Uvnitř (nás) to už bude jiné.

Co se změnilo, mění? U vás? Co je jinak? Co se mění? Vnímáte to?

Podle mě se minimálně ukazuje, a to neodbytně, co je důležité. Co je podstatné. Co je nahnilé. Co už je zralé k tomu, aby to skončilo.

A taky co naopak stojí za to, abychom se to naučili, integrovali to a až to všechno, co se děje skončí a vrátí se do “původních”, spíš “původním podobných” kolejí, tak aby se to stalo běžným zvykem.

Nevím, jakou zkušenost máte vy. Já mám zatím zkušenosti celkem pozitivní.

Třeba ve středu, kdy jsem naposledy byl mezi lidmi (jo mám to štěstí), jsem si všiml, že jsou na sebe všichni hodnější. Vřelejší, vstřícnější, pozornější, lidštější,… Byl jsem v obchodě a skrze roušku říkám: “Dobrý den, já se na vás usmívám, ale není to skrz ten hadr vidět.” Dostal jsem zpoza pultu odpověď: “Ale já se na vás taky usmívám. A váš úsměv vidím ve vašich očích”. Bylo to hezké, potěšilo mě to. S paní prodavačkou jsme se POTKALI. Opravdu potkali. Dotkli se a to s malou pravděpodobností přenosu nákazy. To se mi dřív nedělo. Nebo jsem si toho nedokázal všimnout.

Nebo jsem byl v lese (celá rodina). A v tom lese se procházely rodinky s dětmi. Spolu. Celé rodiny – táta, máma, děti, pes… To taky nebylo před měsícem úplně obvyklé. Tedy ne v takovém objemu. Možná ty rodinky byly někde jinde, asi v nákupáku,… asi rozdělené každý jinde, v jiném obchodě. Nevím.

Nebo, frekvence mých telefonických kontaktů s širší rodinou připomíná křivky nárůstu nemocných. Tolikrát jsem si s tátou, mámou, babičkou, synem už dlouho netelefonoval. SMSky už nestačí, chci a mám čas s nimi mluvit.

Slyšel jsem o dlouho neřešitelných pracovních a vztahových výzvách, které se teď pod tlakem okolností buď upřímně rozpustily nebo naopak vygradovaly do nějakého, třeba momentálně bolestivého, ale řešení.

A tak bych mohl pokračovat. To, že z našich životů zmizelo spoustu “balastu”, mohlo se ukázat, zvědomit, to co je v nich opravdu důležité. Co jsme dlouho přehlíželi, zametali pod koberec “neodkladných povinností”, dělání, řešení, ježdění,… teď už to skrývat nejde.

A to na osobní, ale i globální úrovni.

Uvidíme, co z toho všeho bude.

Zatím se pojďme dívat na to, co chceme aby “potom” bylo. Ne na to, co nechceme.

Je to příležitost přebrat a uklidit si. Co nám neslouží, tomu poděkovat a “ekologicky to zlikvidovat”.

A co nám slouží a co si chceme nechat, to se pojďme učit a rozvíjet.

Budeme to potřebovat.

Jo, a na zahradě mi rozkvétá meruňka.

P.S.: Úctu a respekt všem těm, kteří drží všechno, co my ostatní potřebujeme, v chodu. Od hasičů a doktorů až po prodavačky a autobusáky. Díky.