Ladí? Neladí? Naladíme se?

Kytara 6 strun (basová 4, španělka 12).
Taková harfa má strun mnohem víc, prý 47. 

Když je struna naladěná umí dát čistý tón. Když chceme zahrát akord, potřebujeme, aby byly naladěné všechny zúčastněné struny. Když si chceme zahrát v orchestru (a nekazit to ostatním) je fajn být naladěný (a taky trochu umět hrát).
Když je nástroj naladěn zní super, když není tak je to bída. Pro nás, pro orchestr i pro posluchače. Pro celý svět. Když je vyladíno je to fajn. Hudba je obnažující, inspirující, motivující…

Kolik strun má člověk to nevím. Bude jich ale asi víc. Víc než má harfa. Jsou asi v různých skupinkách. Spíš člověka, bytost vnímám jako orchestr, aspoň kvarteto…

Píšu o tom, a takhle, protože mi jeden můj kamarád připoměl důležitost toho “ladit svoje vnitřní strunky”, registry, nebo jak se tomu říká. Prostě snažit se o to, abychom zněli vyladěně.
Ne proto,  že se se to do nás očekává (žena, děti, blízcí, kolegové a ostatní nástroje – lidé) ale především proto, abychom sami sobě tak zněli. Je to otrava, pruda, když si nezníme. Když to, co z nás vychází, co produkujeme za “hudbu” nám neladí.

Zkusíme něco zahrát a ono to nezní, zní to falešně. Nám, okolí, světu. Necítíme to, necítíme se. Neslyšíme se. Prostě neladí to.

Zkusíme zahrát znovu, drkneme do strun a… a nezní to.

Zkusíme to trochu jinak, silněji, slaběji, rychleji, potichu,… všelijak. Nezní to. Nejme naladění a … tak buď hrajeme dál a jsme více a více frustrovaní z toho (pa)zvuku nebo hrát nakonec přestaneme, vzdáme to… a jsme stejně frustrovaní.

Tak jako tak na nic. 

No není z toho jiná cesta než zkoušet a ladit a hrát a ladit a zkoušet a ladit. Ladit. Ladit. Vzít to strunu po struně a kroutit s těmi kolíčky, co struny napínají a povolují a drnkat a drnkat dokud se to nezačne zlepšovat. Dokud necítíme, že se blížíme k čistému (nejdřív čistšímu) zvuku, dokud nám to nezačne aspoň trochu ladit a liběji znít a pak zase a zase tak stále dokola.

Strun je mnoho, cesta nekončí. Stále je co ladit.

Pak se taky někdy stane, že okolnosti nám i dobře znějící nástroj znovu rozladí. Pro kytaru to může být třeba noční rosa. Taková vlastně příjemná záležitost.
Pro nás to může být třeba taky taková příjemná radost. Třeba jako je příchod potomka.
Najednou se nám to celé, co dosud dobře hrálo a souznělo s tím druhým partnerským nástrojem docela rozladí.
Najednou nejsme dva nástroje ale tři (a víc).

A je třeba se znovu sehrávat, znovu slaďovat, aby to znovu znělo. A takových okolností bývá víc, mnoho a stále přicházejí nové, příjemné i nepříjemné, osobní i globální.

Někdo by si mohl říct, kašlu na to, furt ladit a ladit … to je taky frustrující.

Toho bych ale poslal na nějaký koncert. Ten totiž začíná dlouhým předlouhým laděním. Nepodezřívám muzikanty, že by dorazili na podium nepřipravení a s rozladěnými nástroji. Přesto ale než začnou hrát pro lidi, ladí. Kroutí těmi kolíčky a napínají povolují struny tak, aby to fakt znělo. Ladí, stále ladí.

Pojďme se tedy naladit, sladit a laďme se.

Zkoušejme, jak to zní a znovu se laďme. A cvičme.
Ten výsledek, to souznění sami se sebou, pro sebe i pro ostatní stojí za to.

Může z toho být symfonie jedna báseň.

A jak to vypadá, když je někdo naladěný?
Žije život podle svých přesvědčení, kvůli sobě.
Je sám sobě věrnej v tom, co dělá. Věří ve svoje schopnosti. Plní si sny. Je k sobě pravdivý.

Žije moudře a ohleduplně k Zemi, Přírodě, ostatním lidem.

Klidně mi napiš do komentáře, jak to vypadá u tebe, když (si) ladíš.

Těmhle to zní (přeskočit reklamy a volume doprava).