Jak? Jako obvykle? Nebo jinak…

Žijete si tak nějak svůj život. Poklidně. Držíte ho (skoro) pevně v ruce až na… až na to, že občas, fakt jen občas uděláte něco divně. Ujede vám to na starou ale prošlapanou cestičku. Je to špatně, nemáte z toho dobrý pocit. Občas se Vám uděje chvilka, kdy to nejste Vy. 

Vybuchnete ven anebo dovnitř anebo se “kola zastaví”, jsou zabrzděna. 

Tehdy spíše jste to právě vy ale takový jací byste být nechtěli. Reagujete jinak než byste reagovali chtěli. Je to neadekvátní.

Jste to tedy vy nebo vy?

Třeba s někým mluvíte, domlouváte se o něčem “jednoduchém” a je to celkem v pohodě. A on najednou zvýší hlas, použije nějaký “jiný”a neočekávaný tón hlasu, slovo, intonaci,…

A vy se změníte. Jako mávnutím kouzelné hůlky. Přesněji změní se váš pocit z vaší interakce. Už nejste v té situaci v pohodě. Už se cítíte mizerně. Nepříjemně.

Co se stalo?

Něčeho starého se ve vás ten druhý dotkl. Něco spustil. Tedy ne přímo on, ale jím (třeba nevědomě) použitý tón hlasu, jeho zvýšení, to jedno slovo, které použil, ta intonace.

Najednou se prostě cítíte jako malý kluk (holka). Zkoušený, posuzovaný, nebraný vážně, neviděný…nejradši byste, aby ta celá situace nebyla. Neexistovala. Jste neadekvátně vypnutí, stažení, je vám fyzicky blbě. Nebo přemrštěně vybuchnete a vyjede z vás něco “ošklivého”. 

Děje se něco neadekvátního celému kontextu situace. Všechno se děje jinak, jste jiní, nepoznáváte se. Říkáte si, to přeci nejsem já. 

Proč se tak chovám? Takhle já přeci nefunguji. To nechci.

Tak toto si ale říkáte, když už jste trochu “za vodou” a dokážete si toho, že se podobné “divnosti” dějí vůbec všimnout.
Většina z nás si ale ani nevšimne.

Fungujeme ve vzorcích. A ty vzorce jsou něco jako vychozené trasy, na které najedeme tak nějak automaticky, bez rozmyslu. Někdy fungují. Přesněji řečeno fungovali v době svého vzniku, kdy nám pomohli danou situací projít, přežít ji. A protože tenkrát pomohli, osvědčili se, zapamatovali jsme si je pro pozdější použití. Když se pak objeví podobná situace ihned najedeme na tento vzorec. Je to jako “bezpečnostní program” podle něhož jedeme, aniž bychom nějak důkladněji zkoumali, zda je na tuto aktuální situaci vhodný. 

Ta situace je ale podobná jen tím zvýšeným hlasem, použitým neočekávaným tónem hlasu, slovem, intonací,…

My ji ale vidíme jako stejnou a zachováme se jako tenkrát. Použijeme to, co nám tenkrát pomohlo – v zásadě vybuchneme ven nebo dovnitř nebo uzavřeme se…nebo děláme co nechceme.

Je to ale každopádně neadekvátní. Je to vzorec.

Kde je tedy naše svoboda, naše přirozenost a přítomnost, když se automaticky chováme podle vzorce, který jsme si vytvořili když nám bylo pět let?

V tu chvíli je nám (zase) pět, jsme malé dítě (v dospělém těle).

Co s tím?

Prvním a zásadním krokem k změně je vůbec si ten vzorec uvědomit. Že se to děje. 

Další krok je postupně nahradit nefunkční vzorce jinými. Je třeba vytvořit další vzorce. Další možnosti jak se zachovat. Nové, jiné adekvátnější.

Pak máme na výběr. Pak máme svobodu. Pak máme volbu.

Chce to ale čas, trpělivost, upřímnost a hlavně kopec laskavosti k sobě. A taky bezpečný a podporující prostor. Nějaké okolí, které nám s tím pomůže.

Přeju nám všem ať staré vzorce dokážeme postupně rozpouštět a nahrazovat je novými. Nebo aspoň přidávat nové adekvátnější, ať je na výběr. 

Jinak budeme stále šlapat na stejné hrábě a pak si opakovaně léčit rozbitý nos.