Pár “vtipů” (nebo tipů) o partnerství.

Pár (jakože dva) vtipů pro pobavení. Chachacha.
No je to spíš k zamyšlení. Hlubokému…

První:
Dva chlápci se baví na zastávce.
– „Včera jsme se hustě pohádali s manželkou, fakt drsně…“
– „Tý jo!!! Fakt? A??“
– „Nakonec jsem ji, ale donutil kleknout na kolena…“
– …???
– „Klečela, …, dloubala smetákem pod postelí a řvala na mě: “Vylez srabe!!!”

Druhý:
Co musí muž udělat, když žena přijde z kuchyně do obýváku?
Muž musí vstát, dojít do kuchyně a zkrátit jí řetěz.

Sranda?
Moc ne. Vůbec ne.
Je mi úplně nevolno, když to tu teď píšu. Ten druhý mně úplně svírá srdce. Takhle já to nemám a v mým světě to (snad) nemá místo. Za jakýchkoliv okolností…

Jenže tahle “lidová tvořivost” ale ukazuje, a ano v extrémně hypertofované podobě, něco, co už ale je ve společnosti v nějaké jemnější formě přítomné. A je to nějak “zajímavé”, „zábavné“. Bohužel. (Vlastnost takového humoru a nadsázky ten symptom udělá pocitově ne tak hrozný, dokonce skoro přijatelný. Hihihihahaha jen sranda. Jenže je to past. Další past je v tom, že dotknout se a zasmát se vůbec, ale vůbec nic nevyřeší…).
V mnoha vztazích je ten symptom neúcty a poměřování, tento mechanizmus větší-menší, lepší-horší, slabší-silnější, blbý-blbější,..nějak přítomný. I když určitě v mnohem a mnohem jemnější (anebo skrytější) podobě.
Často je to hodně nevědomé. Automatické. Obvyklé, zažité…kulturně podmíněné.
Někdy ta první podoba, někdy ta druhá. Někdy se ty varianty různě a v různých situacích a okolnostech střídají a prolínají.
Proč? Kde se tohle peklo bere?

Proč je tak neobvyklé a těžké dosáhnout v partnerství (p a r t n e r s t v í – tak se tomu přece říká) skutečné partnerství. Funkční tandem. Tandem rovnocených a rovnoprávných a přitom naprosto odlišných bytostí. Jo, jsme všichni lidi, ale muži a ženy jsou konstrukčně (na některých nepopíratelných úrovních) naprosto odlišná stvoření.

Každý (každý jeden člověk, pokud je psychicky zdráv a normální) po partnerství touží. (Možná to momentálně jako nedostižné, vzdal ale stejně po něm touží).

Když někoho takového, takový pár, kterému se poklad úcty, respektu a partnerství povedlo najít, potkáte, poznáte to: Nějak ti lidé září a vám se to líbí. Řeknete si (alespoň v sobě) něco jako “to je pěkné, sluší jim to” a je vám z toho na chvilku hezky a příjemně. Inspirují vás. Možná i trochu zazávidíte. To neva.

Bůh nebo evoluce (není to podstatné) to tak chtěl, aby spolu tyto dvě varianty (nebojím se těch slov samec a samice) jednoho druhu tvořili pár za účelem vzniku dalších generací. Vybavil nás k tomu různými, odlišnými, ale vzájemně se doplňujícími kompetencemi a vlastnostmi. Kultura k tomu přidala další lépe nebo hůře fungující vrstvy,… další vrstvy pak přidala výchova a rodin,a z které pocházíme.
Asi je to tak těžké proto, že málokomu se daří žít podle svých vrozených (Bohem daných) a přirozených programů a návodů. Většinou se (nevědomě, a proto to pokládáme za vlastní) řídíme programy a návody, které jsme nakoukali a naposlouchali ve své kultuře a hlavně v původní rodině. Zapsali jsme si to za uši. Žijeme přesně podle toho, jak to dělali naši, začasté chybující, rodiče (nebo rozhodně úplně opačně jako oni, takže stejně mimo).

Jako děti zaznamenáváme do sebe nejenom to, co jsme „viděly očima a slyšely ušima“ ale i to, co se dělo za “zavřenými dveřmi”, “pod pokličkou”, v naší “nepřítomnosti”. To, co jsme vnímaly “srdcem”. Tu zjevnou i hlubinou energii rodičovského vztahu. Hlubinná bývá silnější…
A naši rodiče to zase okoukali a nasáli od svých rodičů, ze svých rodin. Od našich babiček a dědů. To jsme ale +/- 75let zpět. To, ale byla dost jiná doba. Jiné životní podmínky, jiné okolnosti, jiné sociální prostředí…S dnešním totálně nekompatibilní.

Takže ???

Podle mě je vhodné a dobré, pokud tedy skutečně a opravdově toužíš po rovném a partnerském vztahu, kouknout se sám do sebe a probrat se tím zděděným anebo bezhlavě “nakoupeným softwarem”.
Prozkoumat jak dobře/špatně funguje. Hodí-li se na dnešní dobu a tvoje okolnosti? Je-li kompatibilní s účelem a hlubinným a původním nastavením.. a tvým aktuálním “partnerem” ve vztahu?

Jen jedna z nepřeberného množství otázek k prověření, a jen pro ilustraci.

Je fakt pravda, že žena patří k dětem? Ano. Ale víš proč? A víš jaká je u toho tvoje mužská role? A jak dlouho to platí, do jakého věku dětí? Kluků nebo holek? Platí to obecně nebo jen u vás doma?
Nebo jiná, z druhého konce spektra – emoce nebo racionalita? Co je víc? Co je přesnější? Na co se vyplatí vsadit a kdy, v čem?
Nebo ještě jiná, povrchní, ale často zásadní a často taky “nemístná” – spolu nebo každý sám na dovolenou? Když spolu, tak proč a když každý sám, tak proč? A co se stane, když to bude úplně jinak než u sousedů. A co, když to bude podle sousedů? Jak to vlastně my chceme nebo potřebujeme?

Je toho hodně co zkoumat. Opravdu hodně…
Někdy z toho můžeme cítit strach, nejistotu a zavalení. Je to jako skočit do studené vody. Můžeme se bát, ale když tam skočíme, můžeme pak zjistit, že voda není studená, ale osvěžující. Oživující. A že to není tak hrozné, naopak je to živé. Jen tam skočit = otevřít to v sobě. Zjistíte, že to není tak komplikované, jak se to na první pohled a na povrchu zdá.

Je fakt dobré ověřovat si průběžně, co spolehlivě funguje a přináší ti (vám) radost a vaše partnerství podporuje, a to si nechat. Co nefunguje to odinstalovat nebo aktualizovat. A občas je taky třeba nahrát a naučit se používat něco úúúúúplně nového. S telefonem to děláš každou chvíli. Rád, dobrovolně a sám od sebe.
Říká se tomu tuším “new releases…”

Vrátí se ti to, úplně novou kvalitou a … a to je možná to pravé partnertství. Pracovat s tím. Aktivně. Dělat na tom. Tvořit funkční tandem – spolupráce, spolu-tvorba života.

Čím dřív se do toho pustíš, tím líp. Protože pokud už máte nějaké děti, mají už od vás rodičů nahráno…už je můžeš jen naučit, jak se aktualizuje…a to především svým vlastním příkladem. A to vůbec není málo.

To je úplně nejvíc. Metodika aktualizace.

Chce to, ale zvednout zadek z gauče a něco trpělivě, postupně, soustavně a kontinuálně dělat. Ten Japonec Samoseto obvykle na pracoviště neodrazí a budeš to muset odmakat ty…
Krok po kroku (=pokrok).

A to je spravedlivé.

PS: O biologickém poslání muže a ženy (HardWare a BIOS) toto psaní není. To je dané z výroby a konstrukčního oddělení :-). Ale to je jiný ale taky velmi zajímavý a poučný příběh.