Jsi taky tankista?

Byl jsem tankista…

Byl jsem tankista, nemyslím tím teď svoje vojenské zařazení. To jsem byl u radistů… Tím termínem pro teď myslím životní postoj. Vím, o čem píšu. Byl jsem tankista. Dlouho…

Jak to asi má takový tankista „v životě“? Sedí si někde za tlustou vrstvou neproniknutelného studeného materiálu. Za pancířem. Moc toho z venku nevnímá, necítí. Skoro nic z venku nevidí, a když, tak přes nějakou umazanou, upatlanou a zkreslující optiku nebo jen úzkým průhledem. Takovou škvírkou. Uvnitř má nepohodlno a neútulno. Tvrdo. Málo místa. V zimě zima, v létě taky. Prach. Hluk. Zatuchlina. Zápach vazelíny. Vlhké stěny,..
Nikoho si tam k sobě na čaj nebo kafe nepozve. Nikdo by se tam nevešel a co by taky spolu dělali? Bojovali? Se světem. S jinými tanky a tankisty.
Ano, boj je asi tak jediné, co se v tanku dá dělat dobře. Bohužel. Nic jiného mě teď nenapadá.

Takový tankista si tam sedí v té svojí komůrce. Obklopen tím pancířem. Ven vystrčené hlavně různých zbraní a jen bojuje. Vede nekonečné bitvy s okolím.
S otcem, s matkou, s partnerem, s dětmi, se systémem, se životem,.. s představami o okolnostech a okolí…
Střílí a útočí. Brání se. Ujíždí.
Neustále je pod tlakem. Pod palbou. Neustále v pocitu ohrožení (možná i života).
Venku totiž zuří bitva… Podle něj.
Při pohledu zevnitř z jeho tanku.

A fakt venku zuří bitva?
Třeba si tankista v zápalu boje nevšiml. Možná skrze svůj omezený výhled nezaregistroval, že válka už dávno skončila. Že venku už je dávno mír. Že možná ostatní protivníci byli (jím) už vyřízeni. Možná ale je, ty ostatní, to válčení už přestalo bavit a bojiště prostě opustili. Šli si po svém.
Za lepším…
Možná ti ostatní, se kterými bojoval už zmoudřeli.
A možná hlavně našli v sobě dost odvahy, a ze svých tanků vylezli. Už jim přestalo dávat smysl se na svět dívat skrz úzké průzory a odvážili se vylézt. Otevřeli svoje průlezy a vylezli a šli si po svém…za jiným, za lepším.

Je to odvážný krok vylézt z tanku, kde je to bezpečné.
Fakt bezpečné? Relativně bezpečné. Ne, je omezené, ale jediné známé.

Chce to fakt koule. Zastavit. Vypnout motor, otevřít ten poklop nad sebou a vystrčit hlavu.
Pro tankistu to vlastně může znamenat, že mu bude ustřelena hlava. Ale co když už fakt žádná bitva nehrozí a venku je krásný letní den. Kvetou kytky, svítí slunce a je pohoda…
Co když, když neotevřeme poklop a nevylezeme nezjistíme, že na světě může být i hezky.
Že není nutné strávit život věčným a neproduktivním bojem a (s) nějakou minulou představou, vzpomínkou, že venku je nebezpečno. Nevěda, jak to venku skutečně vypadá. Jaká je skutečná situace.

Můžeme se bát i toho, že uvidíme následky a důsledky našeho minulého řádění. Našeho (možná kdysi) „spravedlivého boje“.

Když se ale odvážíme a přestaneme bezhlavě střílet a lítat po bojišti sem a tam. Když přestaneme hledat nepřítele a protivníka. Když zpomalíme, zaposloucháme se, zavnímáme okolí. Důkladně se rozhlédneme, klidně zatím přes ty úzké štěrbiny. Třeba zjistíme, že by šlo možná pomalu vylézt a rozhlédnout se. Kouknout se. Vylézt ven a na chvíli si stoupnout bosýma nohama na zem.
Hned vedle tanku. Jen kousek vedle něj. Pro případ, že kdyby se něco šustlo, aby se šlo zase do něj schovat. A zaklapnout víko.
Ale třeba zjistíme, že je venku fakt klidno a bezpečno. A tak můžeme zkusit zůstat venku z tanku třeba přes noc a znovu se podívat na letní noční oblohu. A na východ slunce, a šlápnout si na rosu. A cítit svěží ranní vzduch, a teplé slunce na kůži. A chlad ve stínu. A dobré jídlo, a smích a radost, bezstarostnost. A to ticho. To ticho…

Jsou to úplně jiné světy. V tanku v bitvě a venku z tanku v míru.

To, že jsme si do tanku kdysi vlezli a přijali „výzvu k boji“ mělo svůj důvod. Ten důvod je směroplatný. Nemohli jsme tenkrát, když jme do tanku lezli, jinak. Museli jsme. V zájmu vlastního přežití. Byl to jediný způsob jak se zachovat. (Zachovat se na živu).

Ale to bylo tenkrát. Teď je teď. Teď je možná čas na přehodnocení. Čas na zastavení. Čas na přerušení a možná dokonce ukončení boje. Čas na revizi a možná na vystrčení hlavy ven…

Čas na nový život. Možná zatím jen hned vedle tanku a možná na to už bez tanku…

Vím, o čem v tomhle podobenství píšu.
Byl jsem tankista, měl jsem tenhle životní postoj. Byl jsem tankista. A v některých oblastech života ještě stále jsem…

A co ty? Jsi taky tankista? Taky (ještě) bojuješ?
Je čas s tím přestat.