Hluboký vesmír

9.10. 2024163x0

Ve vesmíru, v tom hlubokém hlubokém vesmíru prý funguje jedna taková záležitost, takové pravidlo, že když se díváme někam do dálky, na nějaké souhvězdí, na nějakou Galaxii, do hlubin toho vesmíru, tak vidíme nějaký obraz. Jenže ten obraz není přesný a pravdivý. A kdybychom se rozhodli tím směrem letět, tím směrem kterým koukáme a vidíme třeba tu Galaxii, tak k ní nikdy nedorazíme, protože někde mimo náš záběr, mimo náš pohled se nachází vesmírné těleso, černá díra nebo nějaká jiná galaxie s obrovskou gravitací. Gravitací tak obrovskou, že její síla ohýbá světlo a tudíž ten obraz, který my vidíme, je nepřesný. Je zkreslený. A jestliže následujeme svůj stanovený kurz k cíli, který ale nepočítá s tímto zkreslením, tak do cíle nedorazíme. Mineme ho…

Potřebujeme proto mít širší, komplexnější a hlavně pravdivější pohled, abychom dokázali poznat, jestli je někde na naší trase nějaké to těleso s velkou gravitací, které dokáže ohnout světlo a tak skreslit náš obraz. A my, pokud chceme do svého cíle doputovat, potřebujeme do výpočtu naší trasy, našeho kurzu, tento vliv zahrnout anebo ho nějakým způsobem eliminovat. Počítat se skreslením, aby náš kurz byl co nejasnější, nejzřetelnější, nejpřesnější.

Proč o tom ale píšu? A jak to pasuje na běžný život tady na Zemi? 

Ten obraz ilustruje situaci, která se nám může dít. A často děje. Pokud máme nějaký záměr, nějakou vizi za kterou jdeme a někde v našem okolí existuje těleso, bytost s tak silnou gravitací, že náš pohled skreslí, tak my pak míříce k svému cíli ho mineme jenom protože, že jsme nepočítali s tím „gravitační vlivem“ jiné osoby.

A teď konkrétně prakticky. Položím jednu otázku. Jaký vliv na tvoje rozhodování jako dospělého muže (ženy) má tvoje matka? (používám matku, ale podobně až stejně to platí i pro jiné „těžké váhy“, tvůj táta, tvůj partner, děti?..)

Jak moc je tvoje každodenní rozhodování, každodenní stanovování tvého kurzu, dílčích kroků ovlivněno větou, otázkou (nevyřčenou, nevědomou): „Co by na to řekla máma?“

Abychom si rozuměli, to vůbec nemusí být špatně, být pod „gravitačním vlivem“. Jen je dobře s tím počítat, brát na to ohled a dokonce se třeba tím i nechat ovlivnit (ve smyslu: Na tom co ona si myslí a říká něco může být…).

Ty otázky jsou v tom, víme-li o tom. A víme-li o tom, tak nakolik jsme vlastně svobodní ve svém směřování. A nakolik naše směřování (bohužel často nevědomě pro nás) ovlivňují jiné pro nás důležité bytosti. A na kolik jsou naše záměry (se všemi svými parametry) opravdu našimi záměry.

My pak jdeme, jo umíme to, usilovně, tvrdošíjně k cíli, který ale není tak úplně náš a pak zákonitě dosáhneme něčeho, co jsme vlastně nechtěli.
Prostě proto, že jsme si jen zatím plně nevšimli „gravitačního skreslení“.
Tak jakou z toho cíle pak máme, můžeme mít  radost?

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů