Nejvíc nejdůležitější nejlidštější lidská potřeba, tak jak to vnímám teď, je mít možnost mít nějaké místo, kde se cítíme v bezpečí. V každé barvě toho slova „bezpečí“.
Pro někoho ta barva může znamenat, že to je místo, kde se nic nemusí. Kde se může jen chtít. Ale nemusí se muset. Všechno je tam dobrovolné…Na chvíli, aspoň na chvíli nic nemuset. Ono se pak začne přirozeně chtít. Už je to ale z jiného místa, s jinou energií, a pak i přirozeně s jiným výsledkem. Neustálé „musím“ nese hořkost a frustraci z nekonečného zapřažení.
Není v tom radost a flow…
Pro někoho to může znamenat, že to je místo, kde se elementárně nemusíme neustále rozhlížet jestli nám odněkud nepřiletí nějaké pokárání, hodnocení nebo nějaká nesouhlasná reakce anebo nedej bože rána. To je peklo na zemi, na které jsme si mnozí z nás zvykli tak, že si ani nedovedeme představit že by to i mohlo být jinak. Krčíme se víc a víc, tak že už ani nemůžeme zahlédnout východisko…
Pro někoho to může být jen to, že tam můžeme být s tím, co právě prožíváme, ať je to smutek nebo radost, pasivita nebo aktivita. Že se to tam vejde… a když třeba nevejde, tak to není naše selhání. Je to aktuální stav. Vnímáme, že co zrovna v nás se sice nevešlo a třeba bylo i odmítnuto jako nepřijatelné ale bylo to viděné, uznané. Laskavě a s pochopením. Na to tady teď není kapacita ale respektujeme, že ty to teď tak máš. Nemusíš (zase to nemusíš) být jiný abys mohl patřit k nám…i tak k nám patříš.
Takové to „zřím tě“.
A pro někoho tím vyjádřením bezpečí bude prostě jen uznání naší prosté existence a naší hodnoty.
Možná málo ale zaplať „Matko přírodo“ za to.
Těch barev bezpečí je celá řada a mají různé odstíny a každý z nás k tomu, aby se cítil v bezpečí potřebuje jejich jinou kombinaci. Jinou paletu.
Ještě jednou velmi důležitou barvou je prožití, procítění,.. vědomí si toho, že jsi tam. V tom prostoru bezpečí si mohu dovolit být zranitelný. Tedy, že nemusím budovat a vztyčovat preventivní obrany. Že ten, s kým se tam v tom bezpečném prostoru potkám mi, už z principu, neublíží. Že nezneužije mojí právě si dovolené slabosti a zranitelnosti k nějakému svému (třeba nevědomému) prospěchu.
Takovým místem by mohl, měl by být, být domov, rodina, blízký intimní vztah …
Měl by být a je krásné, když to tak je. Když to tak někdo má. Ale…
Ale…bohužel ale máme svoje zkušenosti. Máme zážitky, kdy to tak nebylo. A právě tyto bolestné zkušenosti nám brání to zkoušet znovu. Bojíme se znovu prožít tu bolest kdy jsme narazili…
A tak nejsme zranitelní, ale jen zranění.
A tak se potkáváme v rodinách, ve vztazích oblečeni v ochranných oblecích nebo brněních. A pak se to neuděje, nepotkáme se skutečně. Potkají se naše brnění. Srazíme při nemotorných pohybech v brněních. Dokonce si ta stará zranění obnovíme a… znovu si potvrdíme – bezpečné místo, kde mohu být sám sebou ve své zranitelnosti neexistuje. Ani tady doma nee…
Někdy pak hledáme to bezpečí v samotě. Chceme být v samotě a zároveň ne sami.
Samota, jako absence jiných, nám dává pocit bezpečí.
Jo je to cesta. Ale je to cesta nekonečná. Pokud to není cesta pro uzdravení. Pro zhojení ran. Pro rekreaci, pro restoraci – s očekávaným a plánovaným návratem. Nicméně je legitimní. I když slepá.
Samota je ale zdroj pro ochutnání bezpečí, pro znovunávrácení se do kontaktu s tím pocitem. Do kontaktu se sebou a pak i s druhými.
A když ho ochutnáme, to bezpečí, lépe se nám pak hledá i v kontaktu s druhými. V ne-samotě. Poznáváme pak kde bezpečí je a kde není. Je to jako postupná rekonvalescence, postupně. Po kapkách, po krůčcích.
Já taky potřebuji a vyhledávám samotu. Hledám, stejně jako všichni to bezpečí.
Vracím se připravený budovat kolem sebe bezpečný prostor pro sebe a další bytosti, které ho také potřebují. Už ale v kontaktu…
A co vy? Taky hledáte bezpečí? Také rádi chodíte do samoty?
Nebo kde vy čerpáte sílu být zranitelní?
Nebo už jste (víc) nezranitelní…???
Karel Tůma