Viděl jsem trávu růst

Viděli jste trávu růst?

Já neviděl.

Občas se říká, že někdo tu trávu slyší růst.

Já mám na mysli to „vidět ji růst“. Vidět jak je vyšší a vyšší, větší a větší. Zralejší a zralejší,… a tak dál. V přímém přenosu. On-line tak říkajíc. Na vlastní oči.

Neviděli. Nikdo o tom, ale nepochybuje…ta tráva rozhodně roste.

Já to poznám tak, že každou chvíli, minimálně tedy jednou za pár dní až týdnů musím vytáhnout sekačku a tu trávu „umravnit“. Jinak roste jako pitomá a zaroste všechno. Kdo se někdy staral o zahradu ví a nepochybuje. Nikdo nepochybuje. I malé dítě to ví, že tráva roste…

Na té zahradě se to prostě děje, že neustále probíhá změna, vývoj. Je to empiricky odzkoušeno. Ale kdybychom ten proces chtěli vidět, nejde to, protože probíhá pomalu. Tááááák neskutečně poomaaluuu, že je to našimi smysly nepostřehnutelné. Až později. Ex post.

A stejně tak, jako nevidíme růst trávu na zahradě, nevidíme ani náš vlastní růst a vývoj. Ale stejně nepochybně a nepopíratelně jako ta tráva rosteme i my.
Od malých křehkých klíčků, přes divoké a rychlé první lístky, přes květy až po plné klasy (a až pak nakonec uschneme).

Píšu to pro inspiraci. Jako pozvánku k zastavení se. K zamyšlení. K procítění. K všimnutí si a jisto jistě i k oslavě..,
Je dobré, pro náš pocit dobré, si toho všimnout.

Vzpomenout si jaké to bylo (jiné) před pár lety. A jaké to je teď.

Podívat se na to a upřímně si zreflektovat jak jsme se vyvinuli. Jak ta změna probíhá, v čem proběhla. Názorová, fyzická, postojová…. co nás drtilo, už nás nedrtí.

Zvládli jsme to. Dorostli jsme až sem. Do téhle svojí verze…

Na to místo, kde jsme teď z toho místa, kde jsme byli, nás dovedl náš růst a vývoj. Tam, kde jsme jsme díky naší aktivitě i neaktivitě. Díky našim rozhodnutím i nerozhodnutím (nechali jsme rozhodovat někoho jiného).

Někdy ta vzpomínka může být úsměvná…. jako „to jsem, ale byl pako“. Někdy může být nostalgická… „jo, tenkrát to bylo (ještě) takové a makové“. Někdy i smutná….“tenkrát se mnou ještě byl“. Je to různé. Vždycky je u toho ale fakt toho nezadržitelného vývoje.

Nás i okolností. Nás pod tlakem okolností. Okolností pod naším tlakem.

Pokud na to ale koukáme, zpětně na tu historii, na ten vývoj musíme si prostě přiznat, že tam je. Že jsme se vyvinuli. Že jsme se změnili (málo, hodně, to je jedno, změnili). A hlavně že teď jsme tady. Na tomhle místě v těchto okolnostech. Tehdy a tenkrát tam a takový, a teď tady a jiní…. a tedy, že určitě jednou budeme i tam potom a zase jinak jiní.

A co jsme dělali po té cestě od tehdy do teď? Co nám pomohlo? Co nám nepomohlo. Co se osvědčilo a co ne? Co bylo to nejlepší hnojivo pro náš růst a co ten největší herbicid pro náš nevývoj. Můžeme se z toho velmi poučit pro další vývoj…

A to nejdůležitější – když se díváme na tu cestu, kterou jsme ušli. Můžeme si být, měli bychom si být, skoro bych řekl musíme si být vděční. Dali jsme to. Přežili, vyrostli, poučili se…došli až sem. Díky i navzdory všemu. „To“ už bylo a teď je „teď“

Jsme dobrý. Došli jsme až sem…

Není to o spaní na vavřínových nebo jiných věncích. Je to o poctivém uznání naší životaschopnosti jako faktu. Naší cesty.
Dal jsem to. Dám i to co mám před sebou.

Sekačka nesekačka. Furt rostu. Hledám a nacházím nová hnojiva.

Eliminuji herbicidy a škůdce. Rostu.