Proč se mi to děje?

Zažili jste to taky někdy?

Něco se stalo a vy jste si řekli „Proč se mi to děje?

Nebo „proč mě to potkalo?“, „proč zrovna mě?“, „proč zrovna teď?“, „proč zase?“,…

Stalo se něco, co jsme nechtěli. Co se nám nelíbí, co je komplikace co je „čára přes rozpočet“.

Ne tohle, ne teď, ne takhle.

Připouštím, že to, co budu psát dál není příjemné, nemusí být. A ani být nemá.

Připouštím, že to, co budu psát dál je těžké to přijmout. Zejména ve chvíli, kdy se to zrovna děje. Pak to slyšet nechceme. Někdy dokonce nemůžeme… Protože to bolí.

Připouštím, že to, co píšu může někoho i rozzlobit – „Jak ten Tůma může něco takového vůbec říct? Píše (jinde) o soucitu a teď tady tu do nebevolající „nespravedlnost“ co používám popisuje jinak…“

Ano tak to je. A samozřejmě, neplatí to, co píšu generálně a absolutně, ale co když?

Je to jen jiný úhel pohledu. A může být užitečný.

Co si obvykle říkáme, když se nám taková čára přes rozpočet děje? Po tom, co ji přijmeme jako fakt. Je to tady. Už se nedá dělat, že to není…děje se to.

Co obvykle jako lidi děláme?

Řekneme si ano, tak jo, je to tady…musím se k tomu nějak postavit a „vyřešit to“. Rychle to vyřešit a pak, pak až to bude za mnou, zase se vrátím k tomu co bylo před tím. Zase to bude jako dřív. Zase bude všechno jako dřív.

A o tom to je. Ta věc co přišla, nepřišla pro to, aby nám jen tak „pro nic“ zkomplikovala dosud plynoucí život. Nepřišla pro to, aby až odejde bylo všechno zase jako dřív.
Přišla, aby nám ten život změnila. Nenávratně. Aby ho, někdy, převrátila naruby a někdy, aby ho jen poslala na jinou kolej. Na kolej, která vede jinam.

Ta míra intenzity změny bývá adekvátní naší pozornosti k přicházejícím signálům. Čím méně naší pozornosti a vnímavosti, tím intenzivnější změna. Může to být plynule nebo zlomem.

Takže ta věc přichází proto abychom byli jiní.

Je to pozvánka ke změně. 

K jinému přístupu k životu, k jiným postupům, k jiným činům, jiným vztahům,.. nevím. Prostě ke změně.

Už to nebude jako předtím. Kdy to ale mohlo a mělo být jako předtím nemuselo by to chodit. Ta věc přišla abychom se změnili. Aby náš život „po“ byl jiný. Nemohlo tak jít dál…musí jinak.
(Proč nemohlo je na jiný dlouhý příběh).

Ó ano. My nevíme jaký má být. Proto se neměníme. To je OK. Je to přirozené.

Bojíme si jiného a nového a tak vzdorujeme a symptom (to jak se to pozvání ke změně, k aktualizaci) projevuje neustupuje nebo se dokonce zesiluje. Někdy tu změnu přímo přináší, vynucuje, to když mluví jasně…a někdy je tajemný.
Můžeme zkusit vzdorovat, vydupávat minulý status quo ze země, ale obvykle to způsobuje jen další bolest a komplikace.

Když přijdeme na to, co nás chce změna naučit, když řekneme změně ano, věci se rozhýbají a my tou úzkou brankou projdeme. Projdeme „porodním kanálem“ nové budoucnosti… skrz naší změnu do nové budoucnosti až k další změně.

To, co jsme nechtěli je pozvánka. Je to přítel, který nese zprávu. Je to signál „staré končí, je třeba vstoupit do nového“, do jiného. A to může být, později, ne nutně hned, mnohem lepší než to staré. Hlavně je to ale jiné.

A změna je život…

Být mladíkem, nebo mladou ženou je jistě super. Být svobodný, volný jistě sladké, vzrušující,..a pak se na těhotenském testu nečekaně objeví dvě čárky a je možné říct si „sakra proč teď?“. Je to  ale pozvání…k jiné kvalitě. Být otcem nebo matkou je taky super, je to rozhodně jiné, ale není horší, jen jiné. Nové. Vývojové. Ani srovnávat se to nedá…

Nebo dostat výpověď v práci, kde už to všechno známe a dobře to funguje taky není zrovna výhra v loterii… ale co když je? Co když nás to zavede, když to přijmeme jako pozvání, na nové úplně jiné místo, kde to je ještě lepší.

Co když uznat svůj věk, někdy bohužel i skrze nějakou diagnózu, umožní lépe se usadit v té životní etapě, kde skutečně jsme? Zklidnit se, polevit, změnit svůj životní styl, zrevidovat si hodnoty a pořádně si konečně užít „babí léto“.

Co když finanční krize je pozvánka k přijetí zodpovědnosti za svoje skutečné schopnosti a dary, pozvánka k tomu dělat věci konečně správně, pořádně a naplno. Vyrůst do své plné velikosti. Konečně.

Co když…doplňte si to svoje.

Co myslíte? 

~ Karel

PS: pokud Ti dává smysl to co tady píšu a tvořím a vůbec to co dělám, budu rád za sdílení. Nikdy nevíš na koho to posvítí a zlepší život. Děkuju.