Jedenadvacítka

13.4. 2020624x0

Říká se, že jedenadvacet dní v řadě za sebou stačí k tomu, aby si člověk osvojil nějaký nový návyk. Třeba začal běhat, meditovat, psát si deník, dělat doma s rodinou council…

(asi je na některé věci potřeba delší doba, ale to je pro teď jedno).

Sedíme (skoro všichni) v domácím vězení už víc než 21 dní.

Co jste se za tu dobu naučili vy? Co jste si osvojili za nový návyk? Jakým novým jste nahradili nějaký starý zvyk?

Co třeba vztahy. Obvyklá bdělá doba, kterou spolu partneři (s dětmi) tráví, když normálně chodí do práce je 3,5 hodiny denně plus víkend. Teď je to až 16 hodin denně. To je už sakra jiné. Co z toho zbyde, až se vrátíme k normálu? A co je to normál?

Co třeba výchova a čas s dětmi. To je velmi podobné jako vztahy. Co na to děti? No, asi jak které. Malé jsou z aktuální situace a tolika pozornosti od rodičů spíš nadšené. Jedna dlouhá rodinná dovolená. Čím jsou děti asi starší, tím jsou asi nadšené méně. To nevím. Jak je to u vás?

Co práce? Najednou má řada lidí mnohem větší efektivitu. Tedy efektivitu… stejnou práci dokáží vykonat za mnohem kratší dobu. Bez “dozoru”. Je ta práce stejná? Nebo je to jen ta opravdu důležitá. Rozhodně se ale dá ušetřit dost času na cestování do práce.

Co sport? Co zábava? Co (sebe)vzdělávání? Co nakupování v nákupáku? Atd. apod.

Dalo by se pokračovat skoro neomezeně.

Podstatná je ta doba. Je už delší než 21 dní. A asi ještě bude. Za tu dobu, co jsme nuceni měnit svoje obvyklé chování, svoje navyklé vzorce a postupy se jich už spousta změnila. Spoustu z nich jsme jen prostě a jednoduše zapomněli, protože je neopakujeme a když do nich nevstupujeme a nevstoupíme znovu, zapomeneme je ještě spolehlivěji.

Co už jste tedy stihli zapomenout? Co se prostě rozpadlo v prach, jen protože to nebylo (jaký div) životně důležité a nestojíme o to, a nemusíme (nesmíme) si to opakovat.

A ani už to (kdo ví proč) nechceme obnovovat.

Až se náš život vrátí k “normálu”, už nebude stejný.

Bude “před” a “po”.

Tedy pokud si to dovolíme. Pokud využijeme to okno příležitosti, tu šanci, která nám byla (odněkud) dána.

Šanci na podstatnou změnu. Sebe a svých návyků, obyčejů, reakcí,…i třeba úplně obyčejných.

Třeba už nebudeme muset být tak hrozně seriózní, vážní a důležití. Být vážní už nás po 21 dnech v sebeizolaci neba. Můžeme se třeba cvičně usmívat ne “pod vousy” ale pod roušku, a až ji sundáme, bude nám to připadat úplně normální.

Hodní kluci se nemusí usmívat na všechny okolo, klidně si můžou pod rouškou nacvičit svůj přirozený pravdivý výraz. Zlí kluci nemusí na každého preventivně vrčet, přes roušku to stejně není vidět, a tak se jim ten tik z tváře může vytratit.

Někdo třeba přestane chodit do hospody. Stejně mu to nedělalo dobře a jen nevěděl, jak to kolegům od stolu “na růžku” vysvětlit. Teď to má a nemusí se tam vracet.

Třeba jste z nudy (a nedostatku jiných příležitostí) začali chodit do lesa. Dokonce s rodinou,… a dokonce jste zjistili, že to není tak úplně špatný. A meze budou brzy teplé (na piknik).

Ty knihy, co se vám (mi) hromadily v knihovně jsou docela dobré, dokonce lepší než nekonečné zprávy v TV (internetu, FB), a kterým už stejně nerozumíte a jsou nekompromisně depresivní.

Nákupáky (ty moderní kostely) jsou už měsíc zavřené a osobně neznám nikoho, kdo by tím nějak zásadně strádal. Asi jsme se naučili efektivně nakupovat (i prodávat?).

(Jo, uvědomuji si dopad na ekonomiku a další souvislosti. Ale je to změna chování, ne?).

Někdo se naučil si sám opravovat věci…

Někdo vytáhl tempery a zase začal malovat…

Někdo začal mluvit se svojí ženou,…a někdo přestal…

Hodně se toho mění.

Takže, co si chcete nechat a co už chcete nechat být?

************

Bude to mít ale dohru. Velkou výzvu.

Na to je třeba se připravit. Tak nějak vnitřně.

Až to bude za námi a staré se bude hlásit znovu ke slovu, k návratu k původnímu stavu “před”.

Jenže nám se nebude chtít.

Vrátit se zpátky “kompletně”. To teprve bude výzva.

To si to svoje nové a lepší budeme muset ustát.

 

Budu rád za komentáře, za příklady (klidně do zpráv, nevadí, že se neznáme).

(Nezapomínám na ty, kterým se nic nezměnilo. Kteří musí pokračovat a udržují celý systém na hladině. Ti nemají čas na “svojí” změnu. Těm buďme vděční, že nám “naší” změnu svojí službou umožní. Pak jim my třeba pomůžeme s tou jejich. Třeba kluci popelářský, kteří každý pátek kolem 9té vysypou mojí popelnici. Vždycky na sebe mávnem a usmějem se. Vím to, protože roušku mají na čele. Díky ?.)

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů