O výcviku Mužská síla

7.10. 2019252x0

Sedím teď ve vlaku (cestou do Brna na introvečer k výcviku Mužský výcvik).  Tudum tudum tudum si plním tím, že trochu bilancuji… a taky jsem na minulém introvečeru v Praze dostal obvyklou otázku. Jak bych odpověděl, kdyby se mě někdo zeptal “proč jít do výcviku?”. Tematicky se to sešlo.

Před pár lety jsem taky, i když z jiného důvodu, seděl v jiném vlaku (do Ostravy) a “drncání” jsem si plnil tím, že jsem přemítal o smyslu mého života. Proč jsem vůbec na světě? A hlavně proč mě to tak nějak tíží, nenaplňuje. Tenkrát jsem na to nepřišel. To, co se mi tehdy honilo hlavou bylo takové divné rozčarování – mám v podstatě všechno, jsem zdravý, mám práci, ve které jsem dobrej, rodinu, kamarády, i peníze,.. vlastně všechno, tak proč se tak nějak “necejtím”.

Klíčové bylo to “NECEJTÍM”. Na první pohled to nedává smysl. Teď, s odstupem času už ano. Necítil jsem se. Nevěděl jsem, kdo jsem a žil jsem život, který nebyl můj.

To, že jsem necejtil se projevovalo i tak, že jsem “neprožíval”.

Neprožíval, vlastně jsem vůbec nežil.

Proč jsem nic neprožíval? Protože to, co jsem žil, nebylo opravdu moje.

Neprožíval jsem tedy radši nic. Hlavně to nepříjemné a nepohodlné jsem nepustil k sobě. Skoro vůbec. S tím nepříjemným jsem ale úspěšně odstínil i to, co bylo dobré.

Je to složité? Není. Je to divné? Bohužel není. Moje současná zkušenost je, že to je celkem obvyklé a počet chlapů, kteří to taky tak vnímají (nebo budou brzy vnímat) není malý.

Narodíš se, chodíš do školy, do práce, oženíš se, máš děti. Ale vybíráš si to ty sám? Jde to ale opravdu z tvojí podstaty, z břicha, tvého pravého já?

Často nejde.

Je to tak třeba proto, že taková “byla doba”, to tak u vás v rodině vždycky bylo, nebo protože jsi si přečetl, že to je “výhodné” nebo ti to někdo rovnou nalinkoval…

Pokud si vybíráš jen sám za sebe, pak to, co tu píšu, nemá pro tebe smysl.

Pokud si ale vybíráš “jinak” (je ti vybíráno), dřív nebo později budeš muset přestat cejtit, prožívat, v podstatě přestat být (…budeš jak zombie) anebo ti hrábne..

Vyhoříš a nebude nic z toho, co jsi si “vybral”, pro tebe mít cenu. Budeš smutnej, línej, shniješ u televize nebo v hospodě, na pohovce u psychoterapeuta… a i tvoje žena a děti z tebe budou celí smutní.

Existuje z toho cesta? Určitě. Možná i mnoho cest.

Já znám tuhle – vrátit se k tomu, co je tvoje.

Nebo ještě jinak – vrátit se zpátky na cestu ke svému pravému já.

Kudy a jak? Zase, je asi spousta cest, jak “přijít k sobě”.

A tím se dostávám k té otázce, co padla na introvečeru – jednou z cest, jak změnit kvalitu prožíváni mužského života (ta kterou znám já – skrze sebepoznání, skrze výcvik) je zvednout zadek a dát se do práce.

Podívat se v bezpečném prostředí na to, jak žiju. Jak opravdu žiju, konám, vztahuji se, komunikuji,… Čemu věřím a proč? Čeho se bojím a proč? Čemu se vyhýbám a proč. Co zavrhuji a co vyznávám a proč.

Co chci a co nechci. A proč.

Probrat se tím. Poctivě, upřímně především sám k sobě… a to, co mi neslouží, to odložit a to, co mi slouží, to si nechat a rozvíjet to.

A postupně, krok po kroku, vlastní úsilím, s podporou kamarádů a průvodců, posunout svůj život lepším směrem.

Jen prostě zvednout ten svůj zadek a konečně vyrazit.

Vlak je na nástupišti číslo…

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů