Tati ?!? Co to děláš?

Svoji pracovní kariéru jsem začal jako nákupčí a celní deklarant v malém eseróčku. Pak jsem dělal vedoucího nákupu ve výrobní fabrice. Pak provozního ředitele u internetového providera.
Pak jsem se vydal do státní správy – referent, vedoucí oddělení, vedoucí odboru, náměstek ministra…
Pak profesní organizace. Zase vedoucí odboru, projekťák… rozpočet 90mio ročně, 120 podřízených.
Pak volná noha – ve stavebnictví. Zprostředkovával a organizoval jsem práci pro několik truhláren.
Pak zase státní správa. Jako projekťák.
Teď lektor…mentor, kouč.
Několikrát v životě jsem se stěhoval a znovu zapouštěl kořeny. Na různých místech.
Po té cestě jsem založil a zase rozložil nějaké firmy.
Stihnul jsem se oženit, rozvést a znovu oženit…
Absolvoval jsem za ty roky spoustu kurzů, seminářů, školení, certifikací – kvalitní i méně, ale všechny vždy nějak profesně orientované… „investoval“ jsem do sebe. Čas i peníze.

Když se na to koukám, když se ohlížím, nepřijde mi to vůbec málo. Není to nijak závratně moc, jsou určitě větší borci, ale zase to není úplně málo.

Něco důležitého tam ale v tom “sívíčku” chybí. Něco velmi podstatného.
Všimnete si? Poznáte to? Co tam není?

Nebudu napínat.

Za tu dobu se mi podařilo zplodit, “porodit” (vždy jsem byl u porodu), a nějak vychovat, spíš tedy vychovávat tři děti.
Mám syna 30+, dceru 7+ a dceru 2,5.

Když se ohlédnu na tu “životní dráhu”, vidím tam řadu jakoby zásadních bodů. Vítězství, prohry, úspěchy a průsery. Vidím tam, vzpomínám i na to nasazení, které jsem některým epizodám věnoval. Jak jsem makal, usiloval se, bojoval, překračoval se, abych něčeho důležitého dosáhl. A dosáhl. Nějaká ta epizoda se uzavřela. (To „epizoda“ je v tomto kontextu velmi podstatné slovo).

No a když od té životní dráhy odzoomuju, najednou uvidím, jak ty epizody jsou nepodstatné. Epizodní. Jak to nejpodstatnější a to, co budu mít sebou vždycky jsou ty moje tři děti. I ty ženy, jejich matky, jsou najednou někde trošku v povzdálí. 

Ty moje tři děti jsou to nejvíc, co mě v životě potkalo. Bez alternativ. 

To nejpodstatnější, co mě kdy v životě potkalo a asi i potká. Najednou mi teď docházejí slova. Najednou jsem nějak v prožívání, v srdci, potí se mi oči… jsem za to rád.

Vlastně jen lehce lituji, že byly doby, kdy jsem tohle neviděl. Nebo spíš neviděl tak jasně a mojí pozornost víc než bylo třeba obsazovala ta epizodní část mého světa. Nebyl jsem špatný otec (no nevím, co by na to řekly ty děti), snažil jsem se. Ale rozhodně jsem to nebral tak vážně a “profesionálně”. Neabsolvoval jsem žádné kurzy a certifikace.  Možná to bylo i tím, že jsme na to byli dva a ta “maminka” byla vždycky lepší a věděla si víc rady. Šel jsem jí z cesty…
Šel jsem dělat to, co jsem uměl dobře – šel jsem se o ně postarat. To byl můj výraz lásky k nim. K mojí rodině. Zabezpečit je.

Vím, že tak to má spousta mužů, které při své práci potkávám.
Milují svoji rodinu. Milují svoje děti. Víc než všechno na světě !!! Víc než sebe.

A dělají to nejlepší co umí. Ve větším či menším potu tváře se snaží svoje děti zabezpečit. Aby jim nic nechybělo… ale někdy jim, těm dětem, i přesto všechno  podstatného chybí. 

Chybí jim TÁTA.

Takový táta, který by byl s nimi víc doma (a míň v práci). Takový táta, který by jim rozuměl. Věděl si rady s jejich problémy s jejich světem. Který by uměl mluvit jejich dětskou řečí. Táta, který by byl vřelý, srdečný, bezprostřední, autentický, odpočatý, blbnoucí,… a i vědoucí.
Takový táta, který by byl nejlepším tátou.

Jsem přesvědčený, že takový (nějak podobně) chce být i každý táta.
Chce být tou nejlepší verzí táty pro svoje děti.

Nestane se to ale samo. Takovým nejlepším tátou se nestaneme “samosebou”. Chce to ochotu, úsilí a nějakou oběť…(nejlépe je obětovat pohodlnost a rigiditu). Chce to pozornost, uvědomění, mužské odhodlání, mužskou vůli, mužskou sílu, mužskou vytrvalost, mužskou podporu. A taky kus odvahy. A abych nezapomněl, tak taky je dobré přidat kus NEVÍM (ve smyslu teď právě nevím, hledám, tápu, zkouším).

Když tohle všechno dáte. A dát to umíte – podívejte se k sobě do práce, na svoji kariéru. Co všechno jste zvládli (ať je to cokoliv).
A tvoje dítě je složitější, křehčí, divočejší, a hlavně důležitější než tvůj nejdůležitější pracovní projekt.

Co všechno jste už udělali, co všechno jste kvůli svým pracovním a kariérním kompetencím zvládli a naučili se.

Možná je teď čas se se stejnou vervou pustit do štelování svých otcovských kompetencí…

Epizody přijdou a odejdou. Děti tu budou stále, ale ne stále na ně budeme mít vliv. Co se nepovede ve správný čas, se později opravuje už hůř. Základ je dobrý základ. Proto, buď pro svoje děti tím nejlepším tátou. Nebudete toho litovat. 

Nebuď tátou epizodně.
Buď jím teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď. Teď.

Buď zdráv a držím ti palce…

P.S: To, že otcovství není jen epizodní má jeden dobrý efekt – nikdy není pozdě. Třeba zjistit, co bylo špatně, a jak by to šlo i teď (pozdě?) napravit,…