„EMOCE Welcome“

18.5. 2024182x0

Co jsou to emoce? 

Potřebujeme je vůbec? 

K čemu?

Nebudu se pouštět do dalších odborných studií a naučného textu. Těch je jistě všude k dispozici spousta a je jistě spousta jiných a mnohem povolanější odborníků a autorů…

Já jsem praktik a v postatě jednoduchý chasník. Mně k pochopení světa pomáhají obrazy a podobenství. Ty, když je vstřebám pak zapadnou na nějaké místo ve mně a já mnohem jasněji a mnohem zřetelněji vidím jak asi věci fungují.

Přistálo u mě teď jedno podobenství o emocích. Není moje, ale moc se mi líbilo a tak ho zkusím teď předat dál. Trochu rozšířeněji a košatěji. Rozšířené o to, jak emoce teď chápu (na určitém řádku v rámci studia interaktivní práce s traumatem) já.

Emoce si můžeme představit jako návštěvu. Jako někoho, kdo přišel na návštěvu, nese nám zprávu a až jí předá tak zase odejde… 

Jde k nám. Do našeho domu, který je takový velký, rozsáhlý, má celkem dost pokojů…

Máte? Stíháte? Dům, náš dům, o mnoha pokojích a blížící se posel se zprávou.

Tak ten pocestný jde k nám na návštěvu, nese nám nějakou zprávu, má pro nás nějaké poselství chce vstoupit dovnitř a předat ho (informovat nás).

Pak máme k dispozici v podstatě několik možností jak s tou nezvanou a možná nečekanou návštěvou a tou zprávou, kterou nese naložit. To jak se zachováme, tak o tom rozhoduje hlídka u brány. Ta hlídka je tam od nepaměti a jejím úkolem je zajistit bezpečí a pohodu. A je dost samostatná a svévolná a na nic moc se neptá. Funguje automaticky.

Buď můžeme návštěvu bez ptaní rovnou odehnat. „Koukej mazat a nic nám nenos. My tady nejsme na žádný (jedno jaký) zprávy zvědavý.“ „To jednou sem jeden přišel a takový nám přines, že jsem se z toho nemohli dva roky vzpamatovat. Mazej pryč.“

  • tomu říkáme „necítím“. To bývá méně obvyklé v té čisté podobě. Málokdo to umí, fakt je odhánět. Ony ty návštěvy, ty emoce jsou dost neodbytné. Bývá to, tato strategie, spíš následkem té, o které píšu dál…

Ta je o tom, že ta stráž u vchodu posla vezme a rovnou bez ptaní a za tepla ho zavře, zamkne do některé z místností v domě. Nejlépe do sklepa. Hodí ho tam, mezi jiné posly. Místnosti se během existence toho domu postupně zaplní všemi těmi návštěvami. Jsou plné poslů, kteří se domáhají doručení svojí zprávy. My se o ně musíme starat, krmit je, držet je zamknuté, hlídat je, aby se nemotali bez dozoru po domě,..

Někdy se bohužel stane, že dveře od nějaké přeplněné místnosti se vyvalí a všichni ti dosud zamčení návštěvníci se vyvalí a zaplní dům. Lítají pak po chodbách, vylamují další dveře (a pouští ven další a další posly) a všichni jeden přes druhého předávají svoji zprávu. Je jedno že ty zprávy už nejsou aktuální. Čas a aktuálnost jejich zprávy není jejich starost, chtějí prostě doručit. Trvá to nějaký čas než se všechno zase uklidní a utichne.

  • tomu říkáme jsem „zaplaven emocemi“ nebo taky „výbuch“ nebo i „kolaps“. Nepříjemná ztráta kontroly.

Někdy to může probíhat i trochu selektivně. Tedy, že některé návštěvy jsou po krátké karanténě a vstupní prohlídce vypakováni pryč (už se nevejdou), některé jsou vpuštěny, ale hned zamčeni k sobě podobným. Třeba do toho sklepa. Každopádně zpráva není ani v jednom případě předána.

Někdy a to bych si troufl říct, že je optimální varianta to funguje tak, že stráž u brány není tak vyděšená a proaktivní a hosta vpustí. Vstoupí, zpráva se přijme a nějak se s ní naloží (to je už, ale jiný příběh) a návštěva po předání informace zase v klidu odejde.
Každopádně v tomto případě nejsme ochuzeni o informace, které k nám přichází.

Jsme kvalitně informováni…

Emoce jsou informace, důležité informace. A jsou kámoš…

Je fajn mít volné pokoje a správně instruovanou hlídku, abychom o ně nebyli ochuzeni.

Mít dům volně průchozí.

Je to o zodpovědnosti jak s emocemi zacházet. Vyhánět nebo potlačovat znamená zbavovat se důležité informace o okolním světě.

Lepší je je vpustit, analyzovat informaci, kterou přináší a pak se podle ní zařídit.

Být „si radný“ v životě neznamená být bezemoční nebo zaplavený a přehnaně emocionální, znamená to být s emocemi v kontaktu a brát je v potaz…vnímat a slyšet je.

Jak? To je další, jinačí příběh.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů