Stres však není pouhá choroba, jde o symptom, že žijete život někoho jiného, pochodujete podle rytmu, který neladí s vašimi osobními tělesnými rytmy. Hrajete roli, kterou jste si nevytvořili, žijete podle scénáře napsaného cizí autoritou.
Deprese je více než nízká sebeúcta, jde o vzdálené první varování, že jste na špatné cestě a že v sobě něco potlačujete, ubíjíte, držíte pod zámkem a něčím opovrhujete.
Vyhořením vám příroda říká, že jste prožívali určitá hnutí mysli, ale že duše se jich neúčastnila, že jste zombie, člen davu živých mrtvých, náměsíčný.
A falešný optimismus pak ve vyčerpaném nervovém systému funguje jako stimulant.

(Mně bohužel už neznámý autor, trefil to...)

“Víkend Pro-Žití” je akce, která je zamýšlená a dizajnovaná tak, aby sis jejím absolvovaním doplnil svoji energetickou baterii pro další cestu svým Životem. S naplňenou nádrží.

Zazdrojovaný si můžeš Život užít.

Nemusíš ho jen trpně prožívat a čekat až "něco skončí" a zase bude trochu klidu...Nebude dokud nezměníš svůj postoj k sobě a ke světu. K Životu. A ten nezměníš dokud budeš podzrojovaný. S vybitou baterkou se nikam daleko nedostaneš. 

Náš (pozemský) Život, naše okolnosti, naše vztahy, naše... mají totiž takovou vlastnost, že umí být zahlcující. Spousta povinností, úkolů, požadavků. Nekončící fronta úkolů, doma i v práci. Nikdy nekončící fronta informací a podnětů. Zprávy, úkoly, povinnosti, požadavky.

Furt něco. Z toho by jednoho piclo. 

Pět dní shonu v práci. Pak hup šup a je "domácí" víkend, ve kterém chceme, potřebujeme, musíme stihnout co se dá, a co se do pracovních dnů, nevejde. Všude samé “musím”, “nesmím”, a jen málo "nemusím", "můžu", "já chci". 

Jo. Umí to být zábavné, ta plnost všeho, ale ve skutečnosti je to jen určitý druh transu, který je dost zahlcující… Každopádně je to v konečném dlouhodobém důsledku dost vyčerpávající. 

No, a když to zahlcení a vyčerpání dosáhne svojí kritické úrovně, tak spadneme do apatie a dezorientace. Vnímáme pak svůj Život jen jako prázdný, rutinní, nesmyslný sled dnů s občasným nádechem. Možná už jen povzdechem,....
Ztratí se drive, zájem a motivace a jakékoliv naplňující směřování. Žádné světlo na konci tunelu...

V obou případech nám pak chybí radost a dostatek energie. To je důsledek vybité, nenabíjené baterie.
(Nechci strašit, ale na úplném konci je vyhoření, deprese, rozpad,..). 

Lékem na oba stavy. Jak na ten, kdy ještě nekontrolovaně valíme Životem na plný pecky, i na ten druhý, kdy už nikam nechceme. Kdy už hlavně nic nechceme je poměrně jednoduchý.... 

Je prostě potřeba se občas vědomě zastavit. Vydechnout, odfrknout si. Vypnout. Odpojit se. Změnit prostředí. Změnit kolektiv. Potkat se v jiné a fajn společnosti. ZAZDROJOVAT SE. 
Uklidit si stůl. Kouknout se na “všechno” z nadhledu, s pochopením, z jiné perspektivy, z jiného úhlu pohledu. 

Často víme, že potřebujeme na chvíli vypnout. Ale nemůžeme, máme totiž plno povinností a v jejich naléhavosti si neumíme najít čas se v tom zorientovat. Někdy si i naordinujeme nějakou pauzu, čas osamotě, ale pak, když jsme sami, nenajdeme dost ochoty a odvahy se na to podívat. Samotní to nedokážeme, protože samotní. Potřebujeme jiné, druhé "nervové systémy". Proto je dobrá skupina, ta s tím dost pomůže.
Sami sobě dokážeme být sami sobě nejlepším žalářníkem. Skupina nám pomůže se odvážit udělat změnu. Podobné příběhy, podobné situace a různá řešení přátel ve skupině jsou pro nás inspirací... 

Je třeba vědomě seskočit z toho každodenního kolotoče. Vědomě.
Ne z něj spadnout, to bychom se potloukli. Seskočit a prostě postarat se o sebe... 
NABÍT SI DO PLNA BATERKU.

Protože je to prostě libé setkání.
Je mi tam fajn. Lidem je tam fajn. Spolu je nám fajn...
Vidím, jak se účastníkům během víkendu "vrací barva do tváře a jiskra do očí". I mně.
Líbí se mi sledovat, jak se tam utužují stará, a navazují nová přátelství a spolupráce.
Smějeme se spolu, vztekáme, dojímáme, pláčeme, chápeme se, hádáme, kroutíme nad sebou hlavou, přijímáme a bereme se tací, jací zrovna jsme.
Bezpečně a s respektem. 

Nejvíc mě baví mě "pracovat" nad něčím konkrétním, osobním. A na víkendu "Pro-Žití" to jde dobře.
Každý si tam veze svůj konkrétní příběh, situaci, kterou aktuálně řeší. A my tam ten příběh, jeho zápletku, můžeme zkoumat a rozplétat a hledat východiska. Bezpečně, citlivě, důvěrně.
Každý jeden konkrétní příběh je osobní a zároveň skupinový a rozhodně inspirativní pro ostatní...

Relax, odpojení, odpičinek (to není překlep) v hezkém a příjemném prostředí.
Příroda, oheň, sauna, dobré jídlo,...to je prostě taky fajn.