Žiji v Portugalsku. Od 10. 3. 2020. Za vším stojí konkrétní osobní příběh a ten můj je asi tenhle.

Když jsem poprvé stála na kopci těchto hor, cítila jsem jemný vánek na mé tváři. Podívala jsem se dolu na terasy a vědela jsem, že jsem doma.

Vnitřní pocit domova je naplňující. V březnu jsem začala tvořit zahrady. Plány? Žádné. Sny a vize přicházely tak jasně, že už se nedaly jinak obejít. Přibývají zvířata - ovce, slepice, králík, kočka. V září jsem přestěhovala dvě jurty z ČR (žiji v nich již osmým rokem). Nastala zima, teplo v jurtách a vděk za tento domov.

Problém s autoritou?

A tak přišel ke mně oheň. Myslela jsem si, že když já pojedu do Portugalska, kde je problém s požáry, že prostě dokážu zařídit, že kolem mě nic takového nebude. A tak jednoho dne oheň přišel a hory vzplály kilometry. Dívala jsem se na tu ohromnou sílu ohně. Fascinující, děsivá a já se rozplakala jako malá holčička. Jsem malá holčička! Vidět a zkusit sílu ohně! Pochopila jsem, že je něco většího než jsem já. Tento pocit, že je něco většího jsem znala. Co bylo nové, že to je v pořádku.

Měla jsem problém s pýchou, vnitřní namyšleností.

Když jsem se tady poprvé dotkla té čisté vody, napila se z pramene, který je starý stovky let, dotkla jsem se čistoty lidské duše. Začala jsem čistit prameny, ne protože potřebuji vodu, ale protože voda je čistá ve své podstatě, sama o sobě. Jako duše člověka. Udržovat čistou vodu, protože voda je čistá. A opět pocít, že to je naprosto v pořádku, ba co víc, že to je jediné smysluplné, co má člověk vlastně dělat.

Měla jsem problém s komunikací a tak přišly hádky a spory.

Vždy celá rozzuřená jsem šla na zahradu vytrhávat plevel. Všimla jsem si, že rostliny spolu komunikují, napodobují se a pomahájí si, aby na dané ploše přežili všichni. A že to nevzdávají, nikdy. A tak znova a znova po krůčkách to zkouším i já. A že to zkoušet je v pořádku, že to je cesta, která se stává cílem.

Měla jsem problém se samotou.

Tolik se bojím být sama. Když jsem se tu ocitla sama, pocítila jsem zem a stromy a nikdy předtím jsem neviděla nic podobného… že nejsem sama, jsem spojená se zemí, jsem součástí velkého celku.

Kladu si roky otázku kdo jsem já, tady a teď…

a tak jednoho dne v horách jsem si tu otázku zase položila a pochopila jsem, že tady jsou hory tak velké, že není třeba žádných her se sama sebou. Nemusím předstírat, hrát a lhát sama sobě. Můžu být! A je to v pořádku. Svoboda.

A tak tady žiji, čistím vody, sázím stromy, květiny, zeleninu, peču chleba a žiji. Žiji ten nejobyčejnější život. Měním se, den co den. Se svým mužem, s ostatními, kteří mají svůj osobní příběh, potkáváme se a vzdalujeme se. Zkoušíme to a nevzdáváme to.